Dobrý den, ahoj všem průvodkyním I průvodcům ze ScioSchválně anebo I dalším posluchačům, které zajímá, jak to ve školách vypadá a jak si tam žijeme. Já vás vítám u 3. Dílu podcastu ScioSféra a náš podcast je věnovaný primárně pedagogickým principům, na kterých stojí ScioSféra povídám si o nich postupně s jednotlivými členy a členkami pedagogického panelu, který určuje naši pedagogickou koncepci. Dneska je mým Míša Florianová. Ahoj Míšo.

Já tě zkusím krátce představit tak jako všechny ostatní hosty. Míša je ve ScioSatu zhruba od roku 2018, byla zakládající členkou Střední ScioSpóly na Žižkově a posléze byla velmi blízko a byla spoluautorkou mnoha vzdělávacích projektů v rámci SCIA, ať už to byla akademie, ať už to bylo celoročko, DPS a nebo nějakých nárazových dalších kurzů, které tady máme. Aktuálně je Míša členkou pedagogického panelu a já si s ní dneska budu povídat o třetím pedagogickém principu, Učíme kompetenčně. Kompetence chápeme jako funkční propojení postojů, dovedností a znalostí. Tak to je naše dnešní téma.

Míšo, my sice mluvíme na průvodkyně a průvodce, předpokládáme nějaké základní porozumění tomu, co to kompetenční vzdělávání je. Ale přesto, kdybychom to měli alespoň krátce vysvětlit třeba jako pomůcku, jak tu věc vysvětlovat rodičům, kteří se na to zeptají. Tak jak bys vysvětlila, co to je kompetenční vzdělávání?

Tak úplně v té nejjednodušenější variantě, tak učit kompetenčně ve ScioScholák znamená, že se nesoustředíme jenom na nějaké zapamatování spousty faktů, ale hlavně na to, abysme jako aby ty děti uměli děti a studenti, jak jsem z té střední, tak aby uměli věci používat v reálném životě, aby jim k něčemu byli, Aby vlastně získali dovednosti, znalosti, postoje, které jim pomohou být úspěšnými v životě a v budoucím zaměstnání, uplatnění I v osobním životě a je to takové učení pro život.

Pojďme být konkrétní. Jak to vlastně v praxi té školy může vypadat? Dokážeš říct popsat nějaký projekt nebo nějakou školní aktivitu, kde by se to propojení těch znalostí dovedností postojů a to kompetenční vzdělávání dobře ukazovalo?

Za mě je to tak, že ScioSchole vlastně na tom kompetenčním učení postaveny, protože nabízí všechny ty formáty, které jako rozvíjí ty kompetence napříč. Sciocíla jsou formulovaný jako obsahově a poctivě drží tu strukturu, že je tam popsaný 10 postoj, ke kterému cílíme, jaké znalosti a jaké dovednosti, ta která kompetence obsahuje. Ale samo o sobě, tak vlastně ty jsou postaveny jako kompetenčně. Je tam formát shromáždění, kde se ty věci vlastně jako ty děti učej a zkoušejí a jsou zapojeni do toho, jak ta škola vypadá. Jsou tam formáty, které umožňují dětem jako vlastní rozvoj, vlastní projekty, rozvoj té učební autonomie, že se teda sami zabývají ničím.

Jsou zase formáty, které jsou naopak víc vzdělávací, víc znalostní, takže přináší to, že 10 průvodce může přinést nějakou expertizu a ukázat, co která oblast v té znalosti vypadá. Nebo naopak jsou tam projekty, kde se učí více spolupráce, více vzájemné komunikace a tomu, aby ty děti byli schopni si nějakým způsobem naučit komplexně. Proto říkám jako kompetenční učení, že je protkane tím systémem. Protože vlastně přináší ty příležitosti, kde ty jednotlivé složky rozvíjet. A zároveň kdybych měla jít konkrétně do nějakých projektů nebo kde mi přijde, že to funguje nebo se uplatnilo, tak si myslím, že my jsme hodně dobří v tom postojovém formátu, kdy z ScioSkóly nebojí ty děti brát ven z té školy, kdy průvodci ukazují 10 reálný svět a tím se pomáhá budovat 10 postoj.

Mě v tomhle tom napadlo u nás na středním, tak se tam kdysi jako byl projekt nebo seminář zabývající se jako chudobou nerovností a diskriminací. A součástí toho semináře bylo vyjet, dělal to kolega Štěpán Moravec a bylo vyjet na Mostecko. Dřív spolupracoval s člověkem v tísni, takže měl jako napojení na to, aby ty studenty vzal do toho prostředí, kde bořili vlastně premisu, že každý svého štěstí strůjce a všichni máme stejnou startovní čáru. A vlastně tím, že se tam 10 postoj hodně budoval, tak to bylo jinak, než kdyby se jenom fakticky učili o nějaký grafe, kolik dětí z jakých socioekonomických podmínek přichází spolupracuje s různými organizacemi jako neziskovými, ať už jsou to jako domovy seniorů nebo nějaká jako podpora nějaké lokální aktivity. Tak tam já věřím hodně tomu, že tam se daří v té postojové složce dělat jako a přinášet těm dětem 10 pocit jako právě toho reálného života.

A pak, když se to přináší zpátky do té školy, tak prostřednictvím reflexe a nějakých jako znalostí, které ta oblast potřebuje, tak se to ukotvuje do toho do toho, jak oni s nimi pracují.

Vím, že jsi hlavně z toho středoškolského prostředí, ale napadla mě, když jsem tě poslouchala otázka, kterou někdy I slýchám na základkách. Jak učit kompetenčně matiku a češtinu? Jak si s tímhle poradit?

Za mě je to zase, pokud se vrátíme k těm základním složkám, jak o kompetenčním učení přemýšlíme, co je potřeba znát lomeno vědět, co je potřeba umět a že vlastně potřebuju mít nějaký postoj jako k tomu, že to chci, tak u toho trivia vlastně, tak je to za mě být se vědom toho, že je tam potřeba nějaká znalost pro to, abych mohl s tím pokračovat dál. Takže já prostě potřebuju umět znát nějaké základní matematické operace k tomu, aby jsem byl schopen přečíst si nějaký graf, aby jsem byl schopen si spočítat, kolik peněz má kdo vrátit. Aby jsem si byl schopen spočítat, jaké úroky a finanční gramotnost mi nabízí tady ta výhodná půjčka, když jako chci nějakou věc. Takže za mě to není tak, že by je tam jenom o uvědomění se toho, že v základech je v pořádku být zase zpátky v té znalosti, protože tam je potom otvírá ty dveře. Protože když si jsem jako I s těmi průvodce, s těmi dětmi schopen odpovědět na to, proč, tak už pak na tom zvládnu stavět.

Pokud se to týká češtiny, tak je to zase práce s textem, schopnost nějakého jako kritického čtení textů, ale to už jsou potom ty vyšší levely. Ale pokud já nebudu znát písmena a nebudu umět jako porozumět kontextu nějaké věty a nebudu umět číst, což se vybuduje jenom tak, že čtu, tak vlastně jako nebudu mít v důsledku tuhle tu kompetenci rozvinutou. Takže za mě to není jenom o tom říci, co učím, co neučím, ale kde ta složka má tu svoji roli v celém tom jako proces budování té kompetence. A může to být klidně tak, že v základu je nějaká tvrdá znalost, která je potřeba natrénovat a nějaká dovednost, která je jako součástí toho, že pokud ji nemám, tak nemůžu chtít ty vyšší ladly.

Mě k tomu možná napadá, že ta postavová složka je pak často jenom o tom, uvědomit si a pochopit na straně toho dítěte, proč se vlastně něco takového mám učit a proč je to pro mě užitečný, proč se mám učit psát, když dneska můžu psát na klávesnici nebo diktovat a podobně.

Přesně, já si furt stojím zatím, že ScioSféra Poctivě přestuju poju k tomu, aby dětem to proč vysvětlouhali. Že tam vnímám 10 rozdíl, proto si myslím, že se vlastně bavíme o nějakém specifickém principu, protože není tam jako je to součástí nějaké osnovy nebo to se dovíš, ale že zohledníme to, my chceme vědět, proč.

Děkuju. Pojďme se teď vžít na chvíli do role začínejícího průvodce nebo průvodkyně. Možná takového, který přichází z toho tradičního školství zaměřeného na znalosti bohužel ještě mnohdy. A ono je to těžké najednou změnit tu optiku, když přicházím do úplně nového systému vzdělávání. Dokázala bys takovým lidem poradit, jak na to?

Jak vlastně měnit tu optiku a přeorientovat se na kompetenční vzdělávání?

Za prvý chce říct, že je to fakt těžký, že si sama u sebe pamatuju 10 jako myšlenkový produkt, který mě vždycky vedl k tomu jako ne tohle je potřeba umět a tohle je potřeba znát a bez toho se jako nehnu dál A že je to jako o otevření hlavy tomu, že ty složky nejsou dobře nebo špatně, ale že je to jako komplexnější součást. Trochu navazuje na to, co jsem říkala předtím. A za mě my, když se ta původní jako úplně se přemejšlelo o tom, jako jak začít kompetenčně, jak to jako I ve formulaci ScioSatu a úplně v těch prvních myšlenkách, jak to bylo, tak se spolu. Annef vydal a s ním spojený elearning, který jako minimálně v nějakou v nějakém 1 momentu provede toho člověka tím, jak se dá o kompetencích přemýšlet, co všechno znamená kompetence. A on ještě pomáhá v jedný věci.

Pomáhá sjednotit to myšlení, co kompetence znamená, protože to jako obecně nějakých jako těch pedagogických kruzích, tak si pod tou jako slovem kompetence, kompetenční učení, kompetenční přístup k učení každý představí trošku něco jiného. RVP má nějak formulované kompetence, nějak pracujeme s těmi kompetencemi. A tady si myslím, že tady ta metodika, která nás vede k tomu přemýšlení, že teda jsou tam tři složky postojová, znalostní, dovednostní, tak učí na to tímhletím způsobem hledět. Takže to je jako první krok, který můžu může udělat úplně každý, si znova jako poctivě začít koukat na ty věci, co umím skrze tu kompetenční optiku. Tak to je to první.

Tak si myslím, že obecně veškeré ty vzdělávací aktivity, které jsou teď ve Scio postaveny, tak tohle to hodně poctivě zohledňují a vlastně zvědomují I v tom samotném učení těch průvodců, jak tam ty složky, která hraje jako jakou roli. A pak mi přijde vždycky prostě ptejte se, nechte si jako od nás lehovat od těch lidí a nebojte se, jako že nevíte nebo že jestli zrovna jsem v tom moc nebo málo, protože už jenom tím, že se jako položíte tu otázku, je to teda 10 kompetenční přístup, dělám to, tak vás to nutí přemýšlet o tom, jak tu kterou složku jste si tam naplnili, zohlednili, anebo proč jste to neudělali. A furt v tom uděláte víc, než kdyby se vzala mám přípravu skvělý hodiny z tý základky a vlastně nevím, proč jsem to tam měla, ale ta hodina byla skvělá a fungovala taky jenom takhle jako copybaste vezmu a udělám. To neznamená špatně jako zahodit všechny přípravy. To rozhodně ne.

Ale už jenom to, že na ně jako kouknu, co jsem v nich vlastně zohledňoval a měl jsem tam tuhle složku a nemám ji tam nějakým způsobem přidat, tak může pomoct v tom jako přeorientování.

Ty jsi trošku teď už odpověděla na mojí další otázku, ale já jí přesto položím. Často slyším otázku Jsme dost Scio, dělám to dost Scio? Tak když to vztáhnu k tomuhle principu, tak jak vlastně průvodce může získat jistotu, že to, co dělá, je kompeteční vzdělávání, že je to to ono, co se po něm chce.

Každý mě co potřebuju slyšet k tomu, abych věděl, že to dělám správně? Za mě je to jako úplně v pořádku. Myslím si, že Sciopolis je ohromně široký obrovský organismus, který umí dávat tu zpětnou vazbu tak, aby ukazoval, protože už prostě jsou zkušenější průvodci a jako velmi seniorní a velmi v tom se pohybující, kteří jako ukážou, hele tady jseš jako na na správný cestě a vlastně jako nebát se ptát na to, hele přemýšlím o tom tímhle tím způsobem. Je to tam to kompetenční? Za mě není totiž správný návod na to, jako tohleto všechno je Scio a tohle to už jako není dostatečně Scio.

Já tu černobílou optiku na tohle moc nemusím. Mám ráda tu poctivost přemýšlení a mám ráda, když si 10 člověk tu otázku položí, tak pro mě už jí je na cestě k tomu, jak hledá tu odpověď. A ne, že čeká na 10 soud. Je to dostatečně ono. Takže jo, můžu si zkusit prostě vzít svoji přípravu.

A za mě tohle to prostě není špatně. Zároveň

si s

ní ale mám položit ty otázky jako k čemu cílím, k čemu mi má sloužit, k čemu má sloužit těm dětem. A v tu chvíli jako když k tomu přizvu ještě někoho jako zkušenějšího nějakého kolegu, protože se třeba v tom nejsem jistý, anebo se to prostě s těma dětmi ověřím a odreflektuju se to s nima. Jestli jako to, že jsem se zacílil, že je to má prostě rozpřemýšlet v nějaké oblasti, tak jestli se to událo, tak v tu chvíli jako za mě jste sciodost. Tak nevím, jestli jsem dala odpověď.

Já myslím, že jsme odpověděla. Přemýšlejte o tom, reflektujte to, co děláte, ptejte se, proč dělám to, co dělám a nebojte se ptát kolegu, říkat si o zpětnou vazbu a slyšet to, co vám říkají a být na cestě. Slyšela jsem dobře?

Ano. Za shrnutí. Já jsem tam hodně my teď jako rezonovali hlavou hodnoty Scio, že jako pokud vlastně jednám jako v souladu s tím hodnotovým rámcem, tak se asi spíš neodchýlím.

Míšo, když vzděláváme kompetenčně, je něco, co se v tom procesu může pokazit? Má kompetenční vzdělávání nějaká rizika?

Jedno z těch velkých rizik mi přijde taková ta zjednodušená interpretace toho, co kompetenční učení je.

A to je jaká?

A za mě je to hodně fokusy jenom na dovednosti, protože když jsem tady jsme na začátku položila tu otázku, jak laicky vysvětlit a já jsem odpovídala, je to pro věci použití v reálném životě. Tak ono to hodně tenduje k tomu jako jenom trénovat nějakou dovednost a vysmát se všem znalostem, který jsou potřeba, protože je přece všude najdu. A mám je jako k dispozici 247. Prostě jak si řeknu. A za mě je tohle to jako nebezpečná zkratka, která vede k tomu jenom jako bez dřeza trénovat něco nebo jít zkoušet a nevadí, když se nepovedlo a odreflektovat ho nepovedlo se.

A nepracovat jako pak poctivě s těma všemi třemi složkama, protože jo hodně často, když se jako a ono k tomu vede I třeba 10 materiál anevu, který jsem doporučovala, ale je to v pořádku, které začíná od nějakého základu, ale není to to, co to jako kompetenční učení znamená. A to jsou ty příklady typu, co potřebuji k tomu jako kompetence učit se jezdit na kole a všem jako jasně dojde, že je to asi dovednost šlapád a jako je primas mít znalosti o tom, jaké jako součástky má kolo a asi všichni víme, že kdybychom se jenom koukali na tabuli a přečetli si součástky kola, tak že to neznamená, že v důsledku umíme jezdit na kole. Takže tam prostě a postoj, že teda se chci nějakým způsobem hýbat a že znám třeba jako pravidla silničního provozu a že vím nebo jako že se chci na tom koule prostě jezdit. Takže tady to vede k tomu zjednodušení, že všechno, co je kompetence, znamená nějakou takovouhle jako praktickou dovednost. Ale když se podíváme třeba na jako druhej ScioScíl, kterej nás trošku vede k tomu, tam jsou ty části jako právě o těch gramotnostech nebo nějaký jako principiálních poznatků o světě, tak tam ty znalosti jsou.

A ve chvíli, kdy mám jako stavební kámen, že chci odolat manipulaci, já musím trochu vědět, kam mě to kde je ta nepravda nebo kde ty znalosti musíme v nějakém základu mít. Takže tam, abych jako byl schopen odhalit to, že mi prostě I AI říká nějakou blbost. Asi pokud se vrátím k základu té otázky, co se může jako pokazit nebo co kde je to riziko, tak za mě je to jako rezignace na ty znalosti, že jako nejsou potřeba nebo že jsou zbytný, ale naopak učit tu nezbytnou součást. A neříkám, že to znamená učit se data bitev anebo nějaké Vláčkovce a Umýrovce.

Zdá se mi, že velký téma v kompetenčním vzdělávání je rozvoj postojů a je to spojený často s nějakou nejistotou pedagogů, jak na to jak na to dobře? Měla bys nějaká doporučení k tomu?

Já si myslím, že jako ta otázka, jako jak rozvíjet postoje, je nejmíň didakticky prozkoumáná. Protože I když se koukneme, jak si to formulujeme I ve Sciocílech, tak jsme hodně jenom jako mám 10 postoj, nemám ho. Je to zase v tom černobílím, což trošku vede I k riziku, který 10 postoj je správný a my všichni učíme se jako stejné postoje, které budeme následovat. A já tak zrovna Anev v tomhle tom, tam ty postoje si I trošku roztřídil od toho, jako uvědomuju si, že nějaký takovýhle postoj je až po tu škálu. Je to jediný, který nás sleduju a sám ho deklaru a sám ho šířím 10 postoj.

Má tam nějakých šest stupňů. A právě proto si myslím, že je hrozně složitý s těmi postoji seznamovat. Za mě je naprosto skvělej nástroj jakýkoliv aktivity v zážitkový pedagogice, protože si myslím, že postoj se jako formuje jenom skrze nějakou osobní zkušenost. A tady trošku se vracím I k tomu, jak jsem popisovala ty projekty, co se odehrávají. Tak ono jako formování postoje nese čas.

To si jako neřeknu do jednoho dne výuky Teď tady zformuju postoj, můžu ho tam zmínit, jaký je 10 můj cílený nebo k čemu chci směřovat. Ale dokud já si to nezažiju a nezažiju se to v kontextech, tak se ho nevybuduju. Takže za mě to upostojju náročnost stran plánování toho, jak ho chci stavět. Zážitkovka, to mě zase otvírá expediční střední, tak mají pilířové expedice, které mají vždycky jako týden zaměřenou nějaký Scio cíl a formování těch postojů skrze jako nějak větší množství aktivit, směřují k tomu, aby byl formovaný 10 postoj. Což prostě se nese s sebou jako nějaká delší příprava, delší cílování toho, jak ho chci zformovat.

Takže jenom jako v krátkosti, formovat postoje je na delší dobu, musím vědět na co cílím, jestli jenom na to uvědomění nebo na to jestli chce, aby opravdu to byl 10 ječný postoj, který je šílený, což už sami z toho cítíme, že tam je to spíš utopie si myslet, že u každého dosáhnu tohohle stejného levelu. Ale zároveň si myslím, že když jsem na začátku mluvila o tom, že je ScioSféra ⁠ jako protkana těma formátama kompetenčního učení, tak si myslím, že ty postoje se jako strašně moc formují v tom běžném provozu a v tom běžném té běžné nabídce. Můžete se zapojit, můžete ty věci změnit. A učí se jako A zase nás to trošku ve dobré. Oni jako obecně v tom kompetenčním učení ty hodnoty hrajou nějakou roli a vedou nás k tomu, jestli jsme všichni ve stejném hodnotovém rámci.

Že nebudeme polemizovat o tom, jestli nějaké extremistické myšlenky jsou správně nebo špatně.

Já jsem moc ráda, že jsi zmínila ty formáty, protože začala si zážitkovou pedagogikou, což je určitě super na rozvoj postojů, ale furt je to nějaká umělenavozená situace. Ale vlastně ty formáty a 10 běžný život v té škole, to je to zkušeností učení, který přináší život v té škole a tím, že ho zpracováváme s těma dětmi, tak to je ideální prostředí na to formování postojů.

Mně tohle to připomíná situaci, kdy u nás na střední je shromáždění, vedeno jako prostě těch 150 studentů tam opravdu jako je. Je tam nějaký systém toho, co se prostě oznamuje, do kdy se zapisuje někdo, někdo je zapisovatel, někdo je moderátor, někdo hlídá čas, nějaká struktura toho zápisu. A pro studenty my máme I otevřený porady, porady průvodců nebo nějakou otevřenou část porady průvodců. A ta porada probíhá podle jako úplně stejných regulí a pravidel a systému, jaký oni vidí na tom shromáždění. Já jsem se kdysi tam bavila s jednou studentkou, Vy děláte to stejný, co děláme na tom shromáždění, tak děláte na té poradě.

A tam mně přišlo, že právě může být vidět to formování posteme. Jako neukazujeme nic jinýho nějaký návod, ale ukazujeme jako funkční mechanismus, který když se zadaří, tak vede jako k rychlému efektivnímu projednání většího množství bodů, plevelení. A sami to vlastně jako žijeme. Tak tam si myslím, že je to třeba jako hezky vidět.

Pomalu se chýlíme ke konci, Míšo. Přemýšlím o nějaké poslední zavírací otázce. Dokázala bys říct, v čem dneska už ScioSféra v kompetenčním vzdělávání jsou daleko a co by třeba mohli učit ostatní?

Za mě se udělal strašně velký krok vůbec ve formulaci celé té koncepce sciocílů. Tak ta, jelikož hodně a teď, jak prochází I revizí, tak prostě poctivě reflektuje za prvé tu strukturu toho kompetenčního, tak jak jsme si ji pojmenovali, takže znovu to tady řeknu jako postojovou složku, znalostní složku a dovednostní a snaží se to nějakým způsobem formulovat, tak to byl první krok, že je to nějakým způsobem kodifikovaný. Pak si myslím, že to, co je hodně funkční, právě to, že se nebojíme být otevřený tím různým formátům a experimentovat s nimi a měnit je a zohledňovat, kde se jako co rozvíjí v těch studentech, kde jako nebo a dětech, kde jsou ty esence. A teď jsem zapomněla, jak ta otázka zněla.

Co se ScioSkolam podle tebe v kompetenční vzdělávání daří a mohli by to učit ostatní. Pochokala jsem, že samotná to definování našeho, řekněme, CIO kurikola v podobě Scio cílu.

Tady to mi připomíná, to bylo hrozně zajímavé na jedné konferenci u Národního institutu NPE. Tak, že použili to, že kompetence znamená funkční propojení znalostí, dovedností postojů. To do té doby nepoužívali a tam to použili ve své prezentaci. Takže ano, tak tam si myslím, že to byla velká inspirace. Tak myslím si, že tohleto.

Druhak, že prostě vznikají jako ty konkrétní nástroje nebo konkrétní jako příklady a případy, kdy si vezmu nějakou konkrétní oblast a v ní s těmi dětmi jako něco poskytnu a potom to reprodukuju dál. Já asi teď nechci ani uvádět nějaký konkrétní příklad toho, kde to jak může vypadat, ale vůbec to právě jako jak ty školy jsou strukturované a to, že nějaké ty jako formáty pořád hodně jako poctivě právě pracují se všema těma složkama, tak to je to, co si myslím, že je vidět, je inspirativní a je jako to, co předáváme dál a ukazujeme, že to jde. A že to jde I v rámci jako ROP, že to není žádná jako partyzánština, ale že je to něco, co je ve velkém souladu. Možná větším, než se děje ve většině škol.

A vidíš I nějakou výzvu, která před námi stojí v tomto ohledu?

Já jako výzvu vnímám někdy tu černobílost, abysme si nemysleli, že tohle je to jediný dobrý. A to souvisí zase, že pokud se budeme držet hodnot, který tam máme nějaká otevřenost svoboda, tak, takže nám umožňuje furt jako přijímat to, co 10 svět přináší a vlastně. Takže já výzvu vidím v tom, abychom jako se nezahladili do toho jako jediné správnosti, ale pořád dál byli schopni nasávat to, že když zjistíme, že je něco funkční I z těch jiných oblastí, tak abys to jako to bych přál, abychom to dál zvládli využívat.

To je moc hezká výzva na závěr. Míšjá, mockrát děkuju za sdílení tý zkušeností I myšlenek v našem podcastu. Příště se můžete těšit v čtvrtém díle ScioSféry na Katku Kašíkovou a budeme si povídat o principu, který se věnuje autonomii a zodpovědnosti. Ještě jednou opakuju, že budeme velmi rádi za jakoukoli zpětnou vazbu, kterou nám poskytnete na tenhle podcast a já se na vás příště budu těšit. Ahoj a na shledanou.

Díky, na shledanou.