Už se zdálo, že kontroverze kolem učebnice soudobých dějin, kterou před lety s velkou slávou vydal Ústav pro studium totalitních režimů, utichnou a inovativní a mezinárodně oceňovaná publikace začne žít svým životem a bude se dále vylepšovat a posouvat výuku dějepisu na novou úroveň. Místo toho se nový majitel nakladatelství Fraus
rozhodl stáhnout učebnici soudobých dějin z prodeje. Jednatel společnosti Lukáš Tykal to zdůvodnil tím, že se tím společnost chce vyhnout potenciálním soudním sporům. Vydavatel učebnice, který ještě před lety bral učebnici jako svou vlajkovou loď, kterou se může chlubit na mezinárodní úrovni,
byl z tohoto kroku nadšený. Destrukce posledního přežívajícího zbytku bývalého oddělení vzdělávání ÚSTRu, se kterým vedlo vedení instituce vyhrocený spor, až jeho zaměstnanci podali hromadnou výpověď, tím byla dokonána. Proč ale současnému vedení ÚSTRu učebnice tolik vadí? A co je vůbec badatelská metoda výuky dějepisu, na jejímž principu je učebnice založena? Dá se podle této metody vůbec učit na základní a střední škole? Jaké jsou její hlavní výhody a nevýhody? To všechno jsme probrali v novém dílu historického podcastu Dějiny bez konce. Součástí dílu je také rozhovor s pedagogem Jiřím Karenem, který badatelskou výuku dějepisu využívá už několik let v praxi.
V novinkách a tipech jsme se věnovali plagiátorské kauze, která hýbe historickou obcí.
Historik Mikuláš Pešta totiž v čísle historického odborného časopisu Soudobé dějiny publikoval článek, ve kterém dokazuje, že ceněná publikace amerického historika Philipa Muehlenbecka o československém vlivu v Africe v letech 1945 a 1968 vychází z práce českých historiků Petra Zídka a Karla Siebera na totožné téma. Můžeme v tomto případě hovořit o plagiátu? Je východoevropská akademická obec postavena na druhou kolej a ze zkušených odborníků se stávají pomocní vědečtí pracovníci úspěšných akademiků na Západě?