Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast agentury CCI o studijních programech v zahraničí, CCI je spolehlivá rodinná agentura zajišťující studijní pobyty a jazykové kurzy v zahraničí již více než 20 let. Jana Rule, majitelka CCI, se rozpovídá o důležitých tématech spojených se studijními programy. V rámci série rozhovorů s autorkou Bárou Kobrovou, která je také bývalou studentkou, probere Jana jednotlivá témata, proč by studenti měli vycestovat, co je v zahraničí čeká, jaké země mohou navštívit a jaké příležitosti na vás, studenty, čekají. Témata jako hostitelské rodiny, fungování škol, mimoškolní aktivity ale i pravidla nebo náklady těchto programů zodpoví, věříme, většinu dotazů jak případným studentům, tak i jejich rodičům. Povídání je pak obohaceno o vlastní zkušenosti a zážitky Jany i Báry.
WEB: www.cci.cz
IG: @cci.cz
e-mail: jana@cci.cz
Autorka: Bára Kobrová ve spolupráci s CCI
Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů. Vítám zde Janu role, majitelku Agen CCI, a budeme se dneska povídat o tom uplylém roce, o tom, jak agentura tímto rokem šla, kolik studentů se podařilo umístit, jaký 10 rok vlastně byl, a tak celkově, Jana nám napovídá o tom, co dělá a proč její práce baví. Ahoj Jani. Ahoj baru.
Bára Kobrová:Ty ses vrátila poměrně nedávno ze velmi zajímavé konference v Malaze. Tak pojďme to s ní otevřít, řekni nám o ní něco.
Jana Rule:Tak měla jsem tu příležitost ke 40átem výročí založení společnosti GreenHeart původně CCI, zúčastnice konference, která byla v mala. Součástí toho byly samozřejmě přednášky, ale I osobní schůzky a jednání s jednotlivými koordinátorkami, kterých tam bylo přes 100, takže byla to zastoupení jako velice široké a různorodé z celých Spojených států amerických.
Bára Kobrová:Jak často se taková konference koná?
Jana Rule:No, v takovémhle objemu musím říct, že se nekoná úplně často. Tohle byla výjimka toho, že to bylo ke 40ému výročí, takže nejenom že tam byly koordinátory, nejenom že tam byly regionální manažeři, ale I veškerých zaměstnanci Greenhar, takže celkem nás tam bylo asi 350. Plus tam byli nebo účastnili se zástupci partnerských organizací z Evropy, takže tam byly zástupci z Itálie, ze Španělska, z Polska, za Českou republiku jsem tam byla já. Takže v takovémhle objemu to bývá většinu tak jednou za deset let, nicméně jednou za rok, každá z těch mých spolupracujících organizací, dělá tzv. Konferenci, takže já mám příležitost příležitost I mimo své soukromé cesty, které každoročně podnikaám do států, a vždycky se snažím to nakombinovat tak, abych se s hodně koordinátorkama viděla, abych je osobně poznala, takže tímto způsobem ty
Bára Kobrová:jakoby vydrží. Znáte se prostě roky, protože to je asi velmi důležité pro to, abyste řekněme potom mohli efektivně řešit přes oceán.
Jana Rule:Já musím říct, že téměř no rozhodně dvě třetiny koordinátory pro tu organizaci fungují 10, 15, 20, 25 let. Dokonce jsem tam letos měla jednu z koordinátory, které bylo 87. Pořád aktivně pracuje, je to pracuje, je to velice živá a aktivní paní a každoročně, už teda nehostí, ale každoročně dopomáhá umisťovat děti v Coloradu. Já sama si ji pamatuju, když jsem ještě já jako náctitiletá a byla v Chicagu a byla tam právě udělaná konference jako tiletá, byla v Chicagu a byla tam právě udělaná konference, jako pro studenty s koordinátory, takže opravdu ta spolupráce je s většinou těch koordinátorech velice, velice dlouhodobá.
Bára Kobrová:Já směřuju tam, že jsou to vlastně zkušení lidé zkušený tým, aby I rodiče měli 10 pocit, nebo on to nyní jenom pocit, je
Jana Rule:to fakt, že jsou v těch nejlepších rukách. Rozhodně ano, já samozřejmě I vítám čerstvou krev, což znamená, že pokaždé, když mám novou koordináku, tak je vidět, že ta energie je samozřejmě trošičku jako jiná, a to nadšení je jiné na druhou stranu, veškeré řešení jako problémů, nikdy není ponecháno. Jedna, těch nových koordinákách vždycky to řeší celý tým. Dokonce před dvěma lety Grehar stanovil specifický jako tým na podporu těch studentů. Ať už co se týče psychologické nebo psychologické podpory, tak je tam specifický specifický podpory, tak je tam specifický tým na výměnu, což znamená, když se něco někde nedaří v té hostiské rodině, tak se to řeší nejenom s tou vlastní koordinákou.
Jana Rule:No a pak samozřejmě pro tyhle případy jsem tady pak I já a debatujeme a řešíme pro a proti v tom nejlepším zájmu, jak pro toho studenta, tak ale musím říct, že I v zájmu pro o tu hostitelskou rodinu, protože to není jenom o tom studentovi, ale je to vždycky v tom soužití těch dvou stran student a hostitelská rodina.
Bára Kobrová:Pojďme si možná zrekapitulovat I to, v čem je role koordinátorek tak klíčová.
Jana Rule:No, já vždycky říkám studentům, že to je jejich styčný důstojník po té hostitelské rodině, takže když nastane jakýkoliv problém, a nechci říct, my máme takovej, máme v češtině slovo problém, a 10 moment vidíme, že je to jako negativní záležitost, ale já bych řekla v angličtině tomu říkají is nebo koncerrn, což může bejt I obava, ale pořád v té češtině je to za mě negativní. Je potřeba, aby 10 student sdílel veškeré ty své pocity, náhledy, problémy a ty náležitosti velice upřímně s tou hostitelskou rodinou. A ta hostitelská rodina, pokud ví, že se něco děje, tak se samozřejmě nějakým způsobem snaží tomu studentovi pomoc, aby se tam cítil komfortně. No, na druhém místě je pak ta koordinátorka, a může se stát a stává se to celkem často, a já nedokážu pochopit proč, ale prostě se to tak děje, že studenti se stydí sdílet své pocity, to, jakým způsobem žijí, to, co jim třeba vadí, nebo to, co by chtěli zlepšit, takže nejsou k té v hostiské rovdního upřímně. A fajn, nedokážu to sice pochopit, ale je potřeba to nějakým způsobem řešit, takže je právě vždycky jim doporučuju, aby se zkontaktovali s tou koordinátorkou a snažili se to vyřešit s ní.
Jana Rule:Popřípadě organizace má, jak jsem před chvilkou říkala, k dispozici o telefonu, psychologickou pomoc na dalším místě, jsem pak samozřejmě já v Čechách, takže jsem tomu otevřená a opravdu většinou se snažím s těma studenty se telefonicky spojit a čtu mezi řádky a dávám jim jako návod na to, jak to tam úspěšně zvládnou.
Bára Kobrová:Měla jsi možnost si Malagu I projít sama? Neměla,
Jana Rule:já musím říct, že jsme od rána od půl osmé do večera téměř do půlnoci měli jako nabitý program, a já jsem tam byla pět dní a je to pro mě jedinečná příležitost mít ty tu celou organizaci takhle pospolu, takže jsem využila každé možné volební minuty, a ač to bylo náročné, tak musím říct, že jako rozhodně si myslím, že se vyplatí na takovýhle akce I jezdit a komunikovat a rozšiřovat nejenom ty vztahy, ale vlastně I ty poznatky, jak vnímají ty studenty a ty pobyty a ty programy, třeba I ty koordinátorky, vyslechhla jsem si spousta různororodých příběhů. Já vždycky říkám, mě už nemůže nic překvapilo. A překvapila. A samozřejmě překvapilo.
Bára Kobrová:Můžeš třeba okrajvě jako zmínit něco, aby opravdu posluchač měl konkrétní představu?
Jana Rule:Já řeknu zkušenost, která pro mě byla jako po roce opět těžká, protože z od čtvrtka do neděle jsem si vyslechla, jak mám skvělý studenty, jak jsou skvělé připravený, že a těch dětí jsem za těch mnoho let poslala hodně, jak jsem říkala s těma koordinátorkama spolupracuju dlouhodobě, takže jsou to koordinátorky, které ne, že mají zkušenosti se 2ma se 3 má let třeba z 20, 30 dětma za posledních 10 let, 10 vzorek je opravdu o široký. No a potom, co mě všichni chválili, tak v neděli večer, když jsem přišla ze slavnostní večeře, tak jsem měla o půl dvanácté. Email, že mě jednoho ze studentů posílají obratem domů, a to z důvodu toho, že si objednal opakovaně nikotinové sáčky. A samozřejmě používání jakýchkoliv substancí tohoto charakteru je to je pro mě jako velký zklamání, protože asi určitým způsobem, I přesto, že 10 student jako hrubě poruší podmínky, tak já si vždycky říkám, že by student měl dostat druhou šanci, nicméně jsem se posléze dozvěděla, že on už tu druhou I třetí šanci ze strany tý hostiské rodiny dostal dříve. Hostiská rodina to jenom neřešila.
Jana Rule:S tou svoji koordinátorkou, protože si mysleli, že tím, že mu dají druhou šanci, že se na to zapomene, tak že to bude všechno v pohodě, a že se chytí za nos a bude sekat latinu. A opak byl pravdou, a to v tento moment samozřejmě já už jako nemám ani sílu nebo vůli ty studenty v tom podporovat, protože konkrétně nejvíc v Americe platí, že si člověk nese jako následky svého chování, a když už muta druhá třetí šance byla dána, tak prostě bez omluvy bohužel do dvou dnů jako velice rychle, 10 student je poslán domů. Je to, na jednu stranu je to smutný, ale každý svýho štěstí strůjcem a ta šance mu byla dána pro mě opět překvapení, protože musím říct, že jako dlouho, dlouho mě žádná z těch organizací neposla studenta domů za nějaké hrubé porušení těch podmínek nebo zákonů Spojených států amerických.
Bára Kobrová:Pojďme se shrnul v 10 minulý rok, protože to je takový trošku oslý můstek k tomu, že z toho velkého poštu studentů, kteří odjeli, tak je tady jeden, řekněme, zřizvější, který se musela řešit, ale jaký celkově 10 rok byl, když se na něj podíváš zpětně?
Jana Rule:No, poslední dva roky byly velice především léta, byly turbulentní, já jsem poslední dva léta strávila opravdu 56 týdnů pokaždé ve Spojených státech a komunikovala jsem s koordinákama tak, aby došlo k umístění všech dětí, což se nakonec podařilo. Musím opět říct, že to nebylo jednoduchý, ale 100 dětí, co se přihlásilo na program, tak všechny děti odletěli. Je pravda, že asi 10 nebo 12 umístění jsem dostala, nebo 10, pro ty studenty jsem obdrže až koncem srpna, jedno a vyloženě poslední umístění jsem obdrže 3. Září, není příjemné ani pro studenta, ani pro toho rodiče a už vůbec ne pro mě. Na druhou stranu se snažím vždycky upozorňovat na to, že samozřejmě, že je nejlepší podat přihlášku co nejdříve, aby na to ta organizace a ty koordinátorky měli čas, ale je to vždycky souhrn náhod a je to živý organismus a to umisťování jako probíhá celoročně.
Jana Rule:A ta organizace a ty koordinátory se opravdu snaží o správné spárování mezi dítětem a tou rodinu. A teď správné spárování nemyslím to, že jenom kvůli tomu, že rodina řekne, že ráda lyžuje, tak si chce vzít studenta, který lyžuje. Těch atribut tam je hodně. A pak na druhou stranu samozřejmě má to poslední slovo, ta osciská rodina, takže jestliže ta přihláška, hlavně to video, které studenti o sobě dělají, tak té rodině, pokud 10 student je sympatický, tak poslední slovo má ta rodina, nikoliv studenta, nikoliv ta koordinátorka. Takže tímhle způsobem se podařilo to všechno nakombinovat.
Jana Rule:Já žádám o budoucí studenty a rodiče, aby byli trpěliví. Nikdy v minulosti se mě nestalo, že by někdo neodjel z toho důvodu, že by se správně nenapárovalo, ale je to o té trpělivosti, a tím, že mě rodiče budou třeba obden srpnu volat, tak rozhodně jako nic neurychlí. Nechci říct, že jsem potom nepříjemná, ale věřte mi, že když přijde umístění ve dvě ráno, tak já volám ve dvě ráno a snažím se sdělit tu informaci co nejdříve konkrétně, když to je pak v takhle v tom pozdním letu, je na to už ty studenti a rodiče čekají, jak na smilování.
Bára Kobrová:Co tě na tvoji práci nejvíc baví?
Jana Rule:No, hodně mě baví 10 posun nebo ta možnost být u toho, dá tu příležitost těm studentům, být samostatnější, ve všech oborech, nejenom proto, aby zvládli rok ve státech, ale aby třeba I v tom procesu té přihlášky se mnou komunikovali, a já vždycky říkám studentům, vy se hlásíte do Ameriky, vy vyplňujete přihlášku, vy máte se mnou komunikovat, bývá velice často hodně, vám se pak nechce číst. A možná I z tohohle důvodu tady spolu dneska sedíme a seděli jsme v minulosti, abychom více těch detailů a těch možností a těch způsobů tý komunikace, a to, jak to všechno zvládnout, a jak se na to správně připravit, a správně ty informace ze sebe dál někomu předat, předat, aby byly pochopeny, tak proto tady možná dneska taky sedíme.
Bára Kobrová:Bavíme se o komunikaci a já vím, že ty studentům poskytuješ I, řekněme, takový mentoring. Provázíš se celou tou cestou. Je to tady pro každého studenta, kdokoliv se ti kdykoliv může ozvat, nebo pojď to trošičku možná víc ještě rozebrat, aby student opravdu věděl, s čím vším se na tebe může obrátit.
Jana Rule:Já jsem ráda, že tohle téma otevírá, protože někdy se stává, že se mě 10 student neozvé, nebo že se mě spíše, a teď mluvím o tom prvopočátku, když třeba student začíná vyplňovat přihlášku, tak se mě na dotazy spíše ptají rodiče. Já nekoušu, znova to říkám, nemusí 10 student mít ze mě strach. Já jsem tady 10 průvodce a budu ráda, když se mě kladou otázky a ráda na ně odpovídám, jsem tady proto, abych tomu studentovi pomohla zvládnout všechno to tak, jak má být, třeba když se právě pozastavím u té přihlášky, tak velice často se stává, že napoprvé, napoprvé, ani napoprvé, ta přihláška není dost daleka vyplněná tak, jak by měla, a mám pocit, že mě pak volají rodiče, a říkají mě, ano, ale vy už to jako přehání, já to nepřeháním, já vás nešikovuju. Ale je to daný tím, že vím, že jakým způsobem ta přihláška má být vyplněná, jaký informace by tam měly zaznít, a na základě toho si pak ta hostitelská rodina toho studenta vybírá, takže neberte to ode mě jako šikanu, ale spíš jako pomoc v tom, co obsahově, ať už v tom videu nebo v té přihlášce by mělo být, pak samozřejmě je předodletová příprava, kde to je celodenní setkání jak studentů, tak rodičů, probíráme tam různá témata od hostitelské rodiny po školu, po ztracených zavazadla, problémy se steskem opravdu do detailů, procházím všema různýma body.
Jana Rule:Navíc tam mívám každoročně 23 studenty, kteří se čerstvě vrátily a ty předávají tu zkušenost za svoji vlastní, nátiletou řečí. Žádným způsobem se s těma novinýma studenty. Myslím tím s těma, co se vrátili, nedolouvám, prostě říkám, sdílíte to, co myslíte, že je důležité, aby studenti, které to čeká, aby věděli, co je čeká, a na co se mají připravit, pak samozřejmě v momentě dostanou to umístění, tak s nimi probírám různorodé dotazy týkající se té oblasti, školy a hostiské rodiny, no a pak během toho roku jsem se studenty v kontaktu skrz reporty, který píšou každých 4 a 6 týdnů, ale mimo reporty 10 student má vždycky příležitost se se mnou spojit, ať už emailem nebo telefonicky, pokud jakákoliv nesrovnalost prostě vyvstane. Každoročně je to pro mě jako časově náročný hodně řekla bych třeba do listopadu, protože si ty studenti zvykají, ta adaptace u některých z nich není úplně tak
Bára Kobrová:Řekla bys, že tohle je jedna z hlavních přidaných hodnot tvojí agentury?
Jana Rule:Rozhodně, todaný I tím, že mám přehled o svých studentech, vím, kde jsou, v jakých poměrech ubytování nebo umístění, čtu všechny ty reporty sama, nemám na to vůbec žádnou jako výpomoc, je to o tom, že chci mít přehled, a když se mě někdo ozve třeba koncem srpna, že je nějaká nesrovnalost, a znova se mě ozve koncem září, tak už vím, že navážu na to, co bylo, a není to pro mě novinka, takže I z tohohle důvodu je tam 10 úzký vztah mezi mnou a studentem.
Bára Kobrová:Je to zlomový klíčový rok pro toho studenta v jeho studijních letech. Tak bys asi řekla, že seš tou nejlepší volbou, proč si tě vybrat skrz tuhletu přidanou hodnotu. Máš pocit, že to je to tvoje vlastně obrovský know how? To, co do toho dáváš, že do toho dáváš to srdce, že tě to baví?
Jana Rule:Já si myslím, že máš v tomhle pravdu. Na druhou stranu je asi určitá část rodičů a studentů, kteří třeba nechtějí mít takhle obrovskou podporu, protože mají pocit, že jako píšu moc a maily s instrukcemi jsou jako velice, velice obsáhlé. Tak pojďme být teďka trošku kritičtí, umíš to reflektovat, umíš v tomhle případě teda trošičku, řekněme, se stáhnout a dát jim 10 prostor? Rozhodně, protože já vždycky říkám, že když o tom studentovi nic neslyším já a neslyší ty rodiče, tak žádné zprávy dobré zprávy. Na druhou stranu ta povinnost ze strany těch studentů odpovídat mě na ty reporty, tam vždycky je, a pokud student neodpoví, tak já většinou do týdne píšu jako urgenci, takže potřebuji odpovědi a troufám si tvrdit, že už z odpovědí jako poznám, kdo je v pohodě, kdo mě píše velice stručně a veselé, tak to znamená, že 10 student jako opravdu na mě nemá čas a spíš tak trošičku otravuju, ale snažím se vysvětlit těm studentům a I rodičům, že je to pro mě jako časově náročný a nedělám to kvůli tomu, že by mě hodně bavilo číst desítky reportu každých 4, 5 týdnů, ale dělám to kvůli tomu, abych měla přehled a popřípadě mohla nějakým způsobem.
Jana Rule:Ne do toho zasáhnout, ale nabídnout tu pomoc a nabídnout tu péči a třeba radu. A samozřejmě může se stát, že mě třeba rodiče řeknou, ano, naše dítě se vás bojí, nebo nechce co s vámi sdílet. Chápu to nabídnu jinou možnost, ať už psychologickou ze strany té organizace, nebo na školách. Existují samozřejmě psychologičtí poradci, stejně tak jako na českých školách. Ale pokud cítím, že tam problém je, tak se snažíme, aby 10 student se to snažil vyřešit, ať už za pomoci mě, což mě přijde v první fázi jako nejjednodušší.
Jana Rule:Jsem tak jako nejvíc po ruce, ale pokud 10 student má pocit, že to chce udělat jiným způsobem, rozhodně se na něj zlobit nebudu. Jenom chci vědět, jak a co pro to udělá, aby tady nebyly stížnosti po tom, co se vrátí, protože to je za mě, to je to, co mě na I práci třeba štve a mrzí, že studenti během roku, když si nestěžují a do reportu píšu, že je všechno v pohodě a pak přijedu zpátky a najednou začínám zjišťovat nebo zjišťuji, že jim nevyhovala škola nebo předměty, nebo byl nějaký problém během toho roku třeba v Hostivaské rodině, ale já během toho roku, to nevím, a to je ta komunikace, která je prostě potřeba nastavit, že když se mě něco nelíbí, tak se musím ozvat.
Bára Kobrová:Zmiňovali jsme komunikaci, řekněme, mezi tebou a studenty. Velmi klíčová je ale právě komunikace mezi studenty a tou rodinou, ve které 10 student žije. Máš nějaký doporučení tipy, I co se týká třeba kulturních rozdílů a něco, co my u nás v Čechách třeba nemáme úplně běžnou součástí komunikace, ale v Americe se na to třeba lpí a rodiče by si mohli připadat, že třeba student je neslušný. Napadá tě něco takového, co možná I jako pomůže tomu studentovi se vlastně na začátku velmi dobře jako začlenit do té rodiny.
Jana Rule:Těchto rozdílů je hodně a takovým klíčovým jedním hlavním bodem, a na to já upozorňuju jako opakovaně. Opakovaně. Myšleno tím, tankuju, s tím, že my v Čechách umíme poděkovat a jsou děti slušné a opravdu jako poděkují. Na druhou stranu je spousta aktivit, které rodiče tady v České republice vůči svým dětem dělají, vy z toho, že je vozí na kroužky a automaticky jim udělají oběd nebo svačinu. A naše děti to berou asi jako samozřejmost, že je to povinnost toho rodiče a my jako rodiče nepožadujeme, aby tu dítě třikrát pětkrát za den poděovalo.
Jana Rule:Děkuju, žesně, odvez do školy, děkuju za svačinu. Americe právě na tyhle slova jsou velice citliví a je to ta kulturní odlišnost, a tam se děkuje opravdu úplně za všechno, takže I když se stává v rodině bez zahraničních studentů od večeře, tak jejich vlastní děti poděkují té mamince, že jim třeba uvařila, nebo že je někam odvezla, takže na tohle já upozorňuju studenty.
Bára Kobrová:Je to možná takový to,
Jana Rule:to by se tady mohli asi dneska být další hodinu, ale upozorňuji studenty, aby nějakým způsobem jako zbystřili a aby si dávali na to pozor, aby třeba, když jdou s kamarády do kina nebo někam nakupovat a jedou zpátky tak, aby třeba té mamince koupili nějakou drobnost, kytku, čokoládu, když si jdou pro kafe a koupí si svádíču, tak aby mysleli I na to, že tam třeba s nima je 10 Hostitelskej brácha, stejně tak myslet I na tu koordináku, protože ta je tím hlavním jako strůjícím a toho párování, a ona tam je od toho, která řeší případné problémy. Takže I třeba já doporučuju o příletu nejenom pár dárečků drobných, které hostilostí rodině, ale vzpomenout si čokoládou na koordinátorka a na konci toho o pobytu napsat dopis, ideálně dopis, nebo oni tomu říkají 10 quo Note hostiské rodině, ale I té koordinátorce. A zrovna 10 quo Note jsou takovým jako obrovským tématem, který je hodně specifický pro americkou kulturu, kdy I když 10 student dostane třeba od kouče mikinu za to, že se student snažil, tak Američani to mají běžně tak, že doma v mém opravdu cedulku napíšou v 10 quw Note a druhý den nebo třetí den, toto mou trenérovi přinesou.
Jana Rule:My na tohle nejsme zvyklí, a to jsou právě ty rozdíly, kvůli kterým 10 student do toho zahraničí jede, a zrovna já říkám, tohle je tak hezký zvykl, že by bylo fajn ho trošičku přenéstcem.
Bára Kobrová:Moje, moje starší dítě to dělá, jakože vlastně, jak ráda vyrábí a tak, tak jako přirozeně často přinese nějakej jako hezký, tak je k tomu dobu podpora.
Jana Rule:Určitě, já musím říct, že my já se svýma dětma jsem v tomhle trošku jako do amerických zvyklostí, konkrétně co se týče díky, takže I od malička děti učím to, že když mají narozeniny novou párty a dostanou dárky, tak druhej den musí poslat všem těm dětem jako poděkování za to, že přišli a za to, že dostali nějaký dáreček, stejně tak, když prostě většrou půtý vyzvedávám si na z tréninku a přejdeme domů, tak mě pokaždé poděkuje, že poděkuje, že jsem si udělala 10 čas, že jsem tam na něj čekala o pudevátého pravidelně takhle jako vozím. Jsou to drobnosti, kterou ale tu druhou stranu neskutečným způsobem jako potěšej.
Bára Kobrová:Prokazuje ještě ale I úctu vděk. Oni to jsou maličkosti, ale vlastně
Jana Rule:s velkou hloubkou a váhou. Jo, a já říkám studentům, když se budete chovat vřele, tak ono se vám to vrátí jako bumerank a právě těmahle drobnostmi si neskutečný způsobem jako uděláte kamarády, uděláte si celoživotní vztahy, šedivé, a každý na to můžeme mít jiný názor, ale jde o to, aby se ty dvě strany, myslím tím, teďka především tu hostistilaskou rodinu a toho studenta, aby sesžily a aby tam byla všeobecná vzájemná radost z toho, že tam 10 student je. Student je.
Bára Kobrová:Než se tě zeptám na pár závěrečných otázek, je něco, co tě na tvoji práci nebaví?
Jana Rule:No, řeknu to velice mile, je to součástí té komunikace, a myslím si, že to má I souvislost s tím děkováním. Brzy mě, když rodiče mě požádají o schůzku, já si na ně udělám čas, máme za sebou první, druhou, třetí schůzku, spoustu I telefonátů, oni mě řeknou, Jan, my jsme v rozhodnutí s vámi studenta nebo naše dítě poslat, všechno zprojeme do konce týdne a pak se dokonce týdne nic neděje, další týden se nic neděje, já velice slušně po 14 dnech třeba napíšu mail, jestli mají dotazy nebo jestli ještě něco zajímá, můžu je spojit samozřejmě s bývalými rodiči, studenty a tak dál. A oni se vůbec neo ozvou, takže mě ticho popíš ano, a teď nechci, aby to znělo ode mě špatně, ale přijde mě to jako základní slušnost, že když
Bára Kobrová:jsme
Jana Rule:nezavřela. Naopak budu ráda, když mě rodiče řeknou I 10 důvod třeba, proč se rozhodli jich jinak, nebo proč vůbec se rozhodli třeba to neabsollovat. Je to pro mě důležitý bod I v tom, abych já sama dokázala a pak třeba reagovat o to lépe příště.
Bára Kobrová:Vraťme se tím k té komunikaci, přesně tak. Protože možná to tady máme nějak jako zakořeněný, ný, nebo já to rozhodně nechci poušalizovat, jo, ale tak jako umíme říkat ty normální běžný věci, tak je fajn se umět pochválit, poděkovat, ale vlastně možná I jako bez emocí a přímo fakticky prostě sdělit I to, proč jsem se třeba rozhodl jinak?
Jana Rule:Já to absolutně a akcepju. Jsem ráda, když se mě rodiče ozvou, a o to více, když se mě ozvou ještě s detaily a odůvodlní to, protože vím, co je k tomu vedlo. Když se neozvou, tak vůbec netuším, jako co se stalo, jestli to je rozhodnutí nejed, jestli to je rozhodnutí studenta nebo rodičů. Pomáháhá ti to, jako ta zpětná
Bára Kobrová:vazba I toho, proč se někdo rozhodne, že nejede třeba potom jako v další komunikaci a práci se na to,
Jana Rule:vždycky 10 feedback, jakéhokoliv charakteru, ať už je pozitivní nebo
Bára Kobrová:především ty negativní toho toho
Jana Rule:člověka, nějakým způsobem formují, a předpokládám, že ta sebereflexe, sebereflexe tady je, nebo u mě rozhodně je a pracuju pak na tom, aby třeba ty chyby neopakovala. Vím, že mě manžel třeba někdy řekne, když mě slyší telefonovat. Zvolní to, jseš trošku ostrá. Já vím, ale já už nevím, jak to jinak. Mám tomu studentovi jako říct, je to někdy jako složitý.
Bára Kobrová:Pojďme si říct, že taková jseš. Je to nějaká tvoje jakoby ná tura a myslím si, že lidi, kteří tě znají, tak vědí, že to je spíš takový jako drive a nějaká jako srdce, rivnost to, co chceš jako předat v nějaký jako možná maximální jako míře. Určitě a neberte to ode
Jana Rule:mě tak, že bych byla nepříjemná, vůbec ne, jsem velice upřímná a nechodím kolem horké kaši.
Bára Kobrová:Tak, to je hezké shrnutí. Pržby si studenti měli vybrat právě CE, protože konkurence jistě v Čechách je, nebudu ji tady jako jmenovat, ale ale nějaká je, víš to I ty sama, ale proč bys řekla, že student by měl tenhle klíčový rok ve svém studijním životě projít s tebou?
Jana Rule:No já si myslím, že jsme o tom tu celou půlhodinu mluvili, takže je to 10 individuální přístup a 10 můj zájem o moje děti, jaká jim říkám během toho roku a vlastně I před začátkem toho programu. Takže jsou to o mé mnohaletý zkušenosti, ať už ze, se studenty a s rodiči jsou to ty ojedinělý vztahy a soukromé kontakty, které vlastně se promítají do těch různorodéých umístění.
Bára Kobrová:Pojďme nahlédnout do toho roku příštího, co nás čeká I třeba z pohledu stipendií, a jak máš 10 příští rok promyšlený? Čemu se budeš věnovat?
Jana Rule:No, já vždycky to je tak, že v létě ještě než jsou všechny děti umístěny, tak já už přemýšlím o tom, co mě čeká a co můžu připravovat na 10 rok další, takže letos v červenci jsem vyjednala první stoprocentní stipendium. Teď asi před měsícem, myslím si někdy v půlce října, jsem vyjednali druhé stoprocentní stipendium, takže rozhodně letos odletí dva studenti na stoprocentní stipendium, což znamená program v hodnotě řádově 350 tisíc korun. Momentálně mám v jednání další padesátiprocentní stipendium, no a všeobecně, a ty to moc dobře ví, že se možná něco dále chystá, se snažím kontaktovat a oslovovat různorodé jiné subjekty, které by nadané české studenty podpořili v rámci studijních programů zahraničí. Je
Bára Kobrová:něco, co jsme zapomněli zmínit, nebo něco, co bys ještě možná chtěla závěrem studentům sdělit?
Jana Rule:Já bych byla ráda, aby studenti, pokud jenom trošičku mají příležitost, aby se nebáli mě oslovit, aby se zúčastnili nezávaných, ať už online nebo naživo schůzek. Rodiče poprosím, aby když vaše vlastní dítě přijde s tím, že tenhle nápad má, a I když s tím tvrdě nesouhlasíte. Zkuste se na to podívat, očima toho v patnácti, 16, 17letého studenta, udělejte si na něj čas a vyslechněte si, co 10 program obnáší, jaké jsou záruky a jaké jsou zkušenosti a jakým způsobem toto studenta může podpořit a jak 10 student může během toho roku vyrůst, takže to je prosba na rodiče. Studenti vy si velice vačte toho, že rodiče vás těchto rozhodnutí podporují, že do vás investují nemalé finance, protože je to 10 zlomovej rok pro, myslím si, každýho z nás. Ty sama na tom programu jsi taky byla, já si troufám tvrdit, že to, co jsem se naučila v 15, tak díky tomu jsem schopná to nějakým způsobem předávat ty zkušenosti dál.
Jana Rule:Je tu jedinečná příležitost, která přichází právě jenom v období té střední školy na
Bára Kobrová:té vysoké škole, už to
Jana Rule:je úplně o ničem jiném a v rámci pracovních vztahů. Vztahů pak už člověk nemá vůbec příležitost poznat jako kulturu a jak se žije.
Bára Kobrová:Máš pocit, že to je rok, kdy student osobnostně může vlastně úplně nejvíc vyrůst?
Jana Rule:Já si myslím, že ano. A vlastně si vytváří takový ty základní jako stojany a bloky, na kterých později už se staví ta věž, ale to pevné zázemí získává právě během toho roku zahraničí.
Bára Kobrová:Já ti moc děkuju za dnešní rozhovor. Určitě děkujeme všem, kteří dokouchali až sem. Řekla bych, že téma komunikace bylo hlavní dnešní linkou. A my se budeme těšit zase někdy příště. Děkuju.
Bára Kobrová:Já panu moc děkuju.