Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast agentury CCI o studijních programech v zahraničí, CCI je spolehlivá rodinná agentura zajišťující studijní pobyty a jazykové kurzy v zahraničí již více než 20 let. Jana Rule, majitelka CCI, se rozpovídá o důležitých tématech spojených se studijními programy. V rámci série rozhovorů s autorkou Bárou Kobrovou, která je také bývalou studentkou, probere Jana jednotlivá témata, proč by studenti měli vycestovat, co je v zahraničí čeká, jaké země mohou navštívit a jaké příležitosti na vás, studenty, čekají. Témata jako hostitelské rodiny, fungování škol, mimoškolní aktivity ale i pravidla nebo náklady těchto programů zodpoví, věříme, většinu dotazů jak případným studentům, tak i jejich rodičům. Povídání je pak obohaceno o vlastní zkušenosti a zážitky Jany i Báry.
WEB: www.cci.cz
IG: @cci.cz
e-mail: jana@cci.cz
Autorka: Bára Kobrová ve spolupráci s CCI
Vítejte u dalšího dílu podcastové série ve spolupráci s CCI. Moje jméno je Bára Kobrorová, jsem bývalou studentkou jednoho ze studijních programů a spolu se mnou je majitelka agentury Jana Role. Dobrý den, ahoj Barčo. V tomto díle si budeme povídat o hostitelských rodinách, to bude to hlavní téma, a to ať už co se týká umístění do rodin, náboženství, co je případně povinností rodiny směrem ke studentovi, co je opravdu běžný standard, ale I to, jak by student měl v rodinách fungovat.
Jana Rule:Tak, já děkuju za úvodní slovo. Hlavním tím tématem a nejčastějším dotazem je, kde to moje dítě, 10 já mám osobně každoročně studenty opravdu po celých Já mám osobně každoročně studenty opravdu po celých Spojených státech amerických. Mám za sebou zkušenosti I se studenty na Aljašce, na Havaj, letos je mám od jménu přes Floridu, přes vnitrozemí, samozřejmě Colorado, ale I monttana Washington State Kalifornie, takže opravdu ty umístění jsou po celých Spojených státech amerických.
Bára Kobrová:Bývá to rozprost rovnoměrný, můžeš třeba trošičku čekat, kam se to vyvine, nebo to je opravdu úplně prostě věc náhody?
Jana Rule:Já bych řekla, že je to trošku věc náhody a 10 student by na tohle měl být připraven. Za mě je absolutně a úplně jedno, jestli je student na foridě, Kalifornie, Montně, Utahu nebo v New Yorku. Nejdůležitější je to, jak se sedne s hostitelskou rodinou a to podnebí a konkrétní místo jenom jakoby dotváří tu atmosféru. Takže pro toho studenta a ty sama mě to určitě později potvrdí, že je úplně jedno, kde 10 student je. Navíc, kdybych jednanala a americká organizace měla vybírat na základě požadavků studentů, tak všichni studenti budou chtít být jenom v Kalifornii a jenom na Floridě a ostatních desítky států o ty zkušenosti a ty studenty nemají, protože všichni jich nebo většina studentů má takovou utkvělou představu, že právě ta Florida a Kalifornie je nejlepší a z mých zkušeností zas musím říct, že zrovna tyto dva státy nepatří k mým oblíbenců.
Bára Kobrová:Tak byla by to jistě I škoda, protože během toho deseti měsíčního pobytu a samozřejmě záleží na typu rodiny, ale I možnost se třeba do některého z těch jiných států podívat, ale já ze
Jana Rule:své zkušenosti teda opravdu můžu potvrdit, že absolutně nehraje roli kde, a leským. To se dostáváme na to téma těch hostitelských rodin, konkrétně třeba toho uskupení. Hostitelská rodina je takzvaně dobrovolnická, už jsme tady zmiňovali, nemají nepobírají žádný poplatek, ani nemají žádné daňové výhody, co se týče hostí. Dělají to opravdu z čisté lásky ke studentům, má k jejich ochotě otevřít svůj vlastní dům. Sklad té hostideliské rodiny může být hodně podobný tomu prostří, ze kterých ty nátiletý studenti pochází, což znamená maminka tatínek ve věku řádově 45 až třeba 60 let, nicméně to bych řekla, že tvoří takovou třetinu umístění, další třetinu tvoří mnohonásobně starší páry, kteří už nemají doma své děti a chybí jim právě 10 člen rodiny, o kterého by se mohly starat.
Jana Rule:No a pak je I spousta typu rodiny, může být samostatná maminka, samostatný tatínek, může to být pár stejného pohlaví, může to být I rodina, která má třeba 10 dětí. Opravdu to za sebou tyto zkušenosti mám stejně tak jako hostitelská rodina v útlém věku, myslím tím kolem třeba 28 let, děti nemají do přihlášky, my napíšou nebo studentovi napíšou, že si nejdřív chtějí zkusit život s teenagerem, než si pořídí vlastní miminko, což pro mě je někdy úsměvné, ale já znova opakuji nemít očekávání, nemít předsudky na základě vyplněné přihlášky nesoudit a neříkat, že něco fungovat nebude jít tomu napřed vyzkoušet, jak to s tou rodinou funguje, a právě 10 proces poznávání a komunikace je přesně 10 důvod, proč 10 student na 10 program a do té hostitelské rodiny je. Ty mě Báro řekni tvoje vlastní zkušenosti s tím umístěním, jak ses třeba cítila, než ti to umístění přišlo, jestli si na to pamatuje, že já vím, že už to pár let zpátky je, ale určitě v každém z nás nějaké ty pocity předtím, a to čekání, a ty dojmy jsou.
Bára Kobrová:Já mám právě pocit, že mi čteš myšlenky, protože já jsem se přesně nad tímhle tím zamíchš šlala tom, co jsi říkala, 10 pocit na začátku, to jsou opravdu motýlci v břiše, protože se koukneš na tu mapu, vidíš obrovskou Ameriku USA a říkáš si teda tak, kam mě vítr zavřené a potom vlastně v momentě, kdy už přijde nějaká poptávka nebo potvrzení z nějaké rodiny, že by to mohlo vyjít, tak se to vlastně zúží už na nějakej jeden bod a začneš to Google je, ta říkat teda, to jsem jako nikdy neslyšel tuto oblast a zjistíš, že aha, tak to je vlastně wardinee. A wardinee je teda na východním pobřeží a je to kousek do Washington DC, což je hlavní město, takže se to začne tak pomalu už zhmotňovat. Je to určitě příjemný pocit vlastně najednou vědět, kde zakot víš na nějakou dobu. A pořád teda ještě nevíš s kým, ale minimálně víš to místo.
Jana Rule:Tak, ty jsi ale řekla jen tu zajímavou věc, začneš Googlelit, a to jsme v roce 2008, 7, já jsem jela v roce 1996, kdy mě bylo 15, Google Internet mobilní telefony nebyly. Já jsem takhle dostala umístění v obálce, šest stránek vyplněných od hostitelské rodiny, dvě fotky, otevřela jsem atlas, viděla jsem tam Michigenské jezero a Chicago a věděla jsem, že budu asi hodinu od Chicaga. To byly veškerý mé informace, které jsem měla. A někdy si říkám, že vlastně ta neznalost a ta nepřipravenost je mnohem větší přínos, než když si 10 student vlastně v dnešní době vygooglí a získá veškeré ty informace a ví díky Googlemeps, jak vypadá cesta do školy a jak vypadá škola a jak vypadá celkově to okolí. Takže je to moc fajn, ale někdy těch informací všech moc škodí, takže nechat se tak trošičku I překvapit.
Jana Rule:Možná I díky těm informacím někdy 10 student získá, a možná ne, někdy 10 student, ale spíše ty rodiče, získají takový negativní třeba dojmy nebo spousta rodičů si zjišťuje různé rentgen těch škol a tak dál. Za mě tohle není podstatné, je opravdu potřeba začít žít s otevřenou, náručí a flexibilitou s tou hostidelskou rodinou a na základě toho soužití vlastně poznat, jak se v těch Spojených státech žije.
Bára Kobrová:Souhlasím. Ano, byla tam ta výhoda v té době, že já už jsem se opravdu mohla podívat na 10 konkrétní dům, na té mapce, takže možná v něčem mě to nechci říct uklidnilo, ale nastavilo, kam teda jedu, kam směřujou, a vlastně vnitřně jsem s tím byla spokojená. Ale jak říkáš, je to určitě velmi individuální, je důležité si nedělat očekávání, protože vždycky tam bude něco, co mohlo být lepší, Takže rozhodně souhlasím. Co se týká teda té konkrétní rodiny? 10 prvotní kontakt probíhá už tedy před odletem, nebo jak to dnes funguje?
Jana Rule:Tak, já to vezmu od úplně prvního začátku, kdy vlastně koordinátorka, což člověk, která má toho studenta na starosti během toho pobytu, tak to je právě ona, která páruje ty hostitelské rodiny na základě jejich přihlášek a jejich preferencí s těmi studenty tady z České republiky nebo z celého a po takzvaném spárování, kdy ta rodina odsouhlasí, že teda chce hostit toho našeho studenta a poté, co škola odsouhlasí tohostění, tak zde studentovi v České republice přijde takzvané umístění. Odem Job drží email, kde je přihláška, je zde dopis od hostitelské rodiny, je to takový I formuláře, kde se dozví 10 student, co ta rodina dělá, kolik má členů, je tam pár fotek, jsou tam samozřejmě I na sebekontakty. A já většinou zvednu telefon, se studentem se spojím, dodám instrukce, že by student se měl během několika mádní s tou hostitelskou rodinou spojit. Většinou to funguje ať už přes telefon nebo přes facetam nebo přes jakýkoliv jiný typ komunikace a do toho odletu jsou, já doporučuji, tak jednou za týden, jednou za 14 dní ve spojení. Ráda bych ještě zmínila, že ta koordinátorka je vlastně člověk, který podporuje toho studenta, ale I tu hostitelskou rodinu a během toho roku, a budeme právě o té koordinátor chce mluvit, ještě I dále, ale měla by to být taková ta hlavní spojka pro toho studenta, když se někdo něco děje.
Jana Rule:Já bych ještě chtěla říct k těm hostitelským rodinám, co je vlastně jakoby jejich povinností. Ty, když si vzpomeneš, když si přijela do států, tak už si věděla napřed, že mají nemají děti, jak mají velký dům, jestli mají nějaké domácích zvíře, co každý z nich dělá, jaký byly tvé pocity a 10 první kontakt.
Bára Kobrová:Já se přiznám, že jsem hlavně koukala na to, jestli tam budu mít sourozence. Možná jsem úplně prvotně neregistrovala to, čím se živí, ale bylo pro mě podstatný, jestli budu mít jednu ségrů, dvě ségry nebo 10 bratrů sester. Tam se mi dělá, že jako jsme podobně, že budu doma s jednou ségrou a potom vlastně, až když jsem byla tam, tak jsme se začali více poznávat a bavit vlastně o tom, co oni dělají. Já to tady asi I zmíním, protože to bylo velmi zajímavý v té oblasti, kde jsem byla já, což bylo předměstí Washington, tak tam opravdu většina lidí pracuje pro goverent na různých pozicích, ať už od administrativy po různé FB pozice atd. Řekla bych, že tady ta oblast je tam tím velmi specifická a vlastně 10 můj hostitelský táta v té době byl prezidentem v Americe George Bush, pracoval jako kryt servis, což byl člověk, který v té době lítal do Iráku, do Afghánistánu, na různé pracovní cesty a vlastně o tom nějak nemluvil.
Bára Kobrová:Já jsem tak jako tušila, že je to jeden z lidí, který nějakým způsobem vidí do různých teroristických hroze, pomáhá je odhalovat, že pracuje s daty atd. Takže to byla určitě velmi zajímavá zkušenost. A možná I v jeho případě takový americký sen, protože on opravdu začínal jako ředový policista v Pitzburg, ale byl šikovný pracovitý, chytrý by takže se vypracoval vlastně až nejblíž, jak mohl. A možná potom I zmíním, a to je to, co jsi říkala o těch rodinách, opravdu, že není důležitý kam, ale myslím si, že 10 osud tě za zvané tam, kde skutečně jakoby máš být, kde se máš něco naučit, a kde ti to má něco dát, protože potom I vlastně to, co on dělal, mi nějakým způsobem v určité situaci a zkušenosti v Americe pomohlo k tomu, abych to mohla dal být.
Jana Rule:Tak, skvělý, děkuju. Budu se ptát ještě za chviličku na tou Hostivadoskou maminku, ale děkuju, že jsi řekla, že osud tě zavolal tam, kam to mělo být, a je potřeba právě díky tomu poznávání se navzájem tomu respektu a té flexibili vlastně poznat, že I když něco nejde přesně tak, jak byste si představovali, tak jste tam právě kvůli tomu, abyste se naučili komunikovat, naučili ty situace řešit a nejideálnější vlastně této výuky je právě život s cizí hostitelskou rodinou. Všechno je jiná, vy se učíte, ač jste součástí rodiny, tak samozřejmě na nějakou dobu jste tam pořád z pozice jiné kultury a vaší úlohou je nasávat, ale pak samozřejmě I přidávat nějakým způsobem ruku dílů, protože součástí ty rodiny zároveň jisté. Vzpomeneš si, jaký jsi třeba měla povinnosti, nebo jakým způsobem jste řešili takový ty běžný věci fungování v domácnosti?
Bára Kobrová:Tak já jsem určitě si sama prala, to znamená, to bylo čistě o tom vědět, kde je ta místnost, ukázali mi, jak fungovat, jak se zapíná, vypíná, takže to byla moje povinnost. Snažila jsem se aspoň třeba jednou týdně zeptat, jestli vypílenej. Tam ta maminka opravdu, ještě než my jsme přišli ze školy, tak ona většinou byla doma. A tam nebylo smýtko prachu, takže tady nebylo moje pole působnosti, ale pomáhala jsem s tou veče příprava salátů atd. A určitě to doporučuju se tímto způsobem zapojit, protože tam byly ty pěkné konverzace na různá témata, ať už co se týká jídla, tak ale spousta jiných věcí.
Bára Kobrová:A co mě osobně se velmi líbilo, tak my jsme opravdu každý den v určitou hodinu asi sedli všichni k jednomu stolu a měli jsme tu společnou večeři.
Jana Rule:Děkuji, že si tohle zmínila, to byl Bod, který jsme jako z mnoha jiných neměli připravený a já všechny svoje studenty nabádám k tomu, aby minimálně jednou za týden se pokusili nějakým způsobem nabídnout, že připraví večeři, a I když nejsou zdatní v kuchyni, tak aby alespoň pár receptů typu řízek guláš a třeba bramboráky udělali, protože neskutečným způsobem právě ta příprava jídla a pak společné stravování u veče, takto tu rodinu absolutně spojuje, a to je 10 moment, kdy se dá samozřejmě I komunikovat o tom, jakým způsobem
Bára Kobrová:různí typy lidí, s někým si sednete víc, s někým si můžete sednout míň. Nicméně je to vždycky o tom respektu, o tom opravdu snažit se sžít v té domácnosti s těmi lidmi, protože vy jste tam tím hostem. Já tu zkušenost mám vesměs jenom pozitivní, I když samozřejmě můžu říct, že jsem si třeba osobnostně vícedla s tím tatínkem a s těmi sestrámi, než úplně s tou maminkou, ale nebylo to nikdy v takové rovině, abych uvažovala například nad změnou rodiny, nikdy tam nebyly žádné negativní zkušenosti, ale je to o tom mít otevřenou mysl a I srdce a snažit se třeba pochopit mentalitu a osobnost někoho jinýho a vnímat, a to je velká, velká škola. Ale vím třeba Jani, že ty máš tu zkušenost zase trošičku jinou a tam k té výměně došlo.
Jana Rule:Já jsem ráda, že se na to ptáš, protože samozřejmě spousty, spousty rodičů, tohle je pro ně jako obava číslo 1, co když si v rámci hostitelské rodiny to moje děťátko nesedne. Já všem říkám, že neexistuje špatná rodina a neexistuje špatný student, jenom ne vždycky ta kompatibilita jako vyjde. Já jsem vděčná za to, že moje hostitelská rodina se rozhodla, že už mě hosti nechce. Bylo to až po Vánocích, takže po pěti měsících, kdy jsem bydlela v rodině, která na tom finančně byla velice dobře, měli jsme paní naukli, měli jsme paní na vaření a vlastně jsem doma nemusela téměř vůbec nic, ale celá ta rodina fungovala nebo za mě spíš nefungovala společně. Každý jsme si jeli tak trošičku na své triko.
Jana Rule:Ano, večeřili jsme společně, ale to byl 20 minut u stolu a pak jsme se všichni rozhodtekli a šli jsme si po svým, takže mě vlastně rádoby nic nechybělo, ale nebyla tam taková ta přívětivá komunikace, nikdo se mě nezeptal, jestli třeba nepotřebuji s úkoma do školy, ale je pravda, že já bych se tenkrát vůbec sama neodhodla, vůbec by mě nenapadlo, že takhle by to fungovat, Takže kdyby nebylo vlastně té rodiny, která přišla s tím, že takhle fungovat už nechce, tak bych u nich 10 rok dodělala, asi bychom už v kontaktu nebyli, ale oni sebrali tu odvahu, začli to řešit s koordinákou. Konečné fázi mě teda tyto fakta řekla koordinátorka, což nepovažuji za správné, doby jsem, nebo mě organizace s mojí pomocí našla rodinu novou. Začala jsem o den později mé učitelce tancování ze školy na večeři. Tenkrát ty změny rodin fungovaly mnohem rychleji, protože kontroly těch hostitických rodin nebyly zdaleka tak důkladné v devadesátých letech. Jako dnes, takže upozorňuji na to, že v momentě, kdy v dnešní době dochází ke změně rodin, tak to někdy dva 4 týdny opravdu trvá, protože ty rodiny jsou velice velice důkladně kontrolovány.
Jana Rule:Pro mě to tenkrát byla jednoduchá záležitost jedné večeře a july, moje americká maminka, z druhé rodiny mě 10 večer dovezzle zpět do mé první rodiny, sballa mě dva kufry a vlastně ještě týž večer jsem se přestěhovala. Už od prvního dne jsem se v té rodině cítila jako součást odjakživa, vlastně jsem s nimi strávila 5 měsíců života, takže ne úplně dlouhou dobu, ale neskutečným způsobem jsme si sedli, měli tenkrát osmiletého syna, revize se, se kterým já do dneška opravdu se každoročně vídáme jezdí s námi na lyže, když jsme ve státech, tak za námi se jede I podívat, protože už samozřejmě nebydlí v Chicagu a se svými hostitelskými rodiči jsem v každodenním kontaktu opravdu mě mají jako vlastní dítě. Už I moje děti pro ně jsou vnuci. 10 ráda bych můj příběh vždycky říkám, že I 10 student si může vytvořit celoživotní a má to přesah nejenom na ty studenty, ale vlastně už I na děti a na partnery a tím člověk získá tu rodinu za oceánem.
Bára Kobrová:Já děkuju, že to říkáš, protože to je jedna z věcí, kterou si možná student ve věku 15, 16, 17 let úplně tolik neuvědomuje, ale to navázání toho vztahu, to opečovávání toho vztahu I potom, co se třeba vrátí zpátky, tak je velmi cenný, protože to není jen o tom někam vycestovat, naučit se jazyk a potom zase zpátky do svého života. Ale je to něco, co ti v tom životě zůstane, když se o to pěkně starážš, jak se říká, když zahrádku zahrádku, ona pokvete a já to moc hezký se tam potom vracet, ať už na návštěvy tam, nebo když oni potom vycvistují zase za student tam v našem případě do Evropy. Takže to je ta velmi pozitivní věc, a tak by to asi mělo být vnímaný, to není, a teď jsme tak jako na to kápli, to není jenom studijní, studijní pobyt, to je celoživotní záležitost.
Jana Rule:No, rozhodně pro mě a v já ty zkušenosti mám sama a po těch mnoha mnoha letech desítky a a možná I stovky studentů, mě s prominutím jako prošli rukama, když přijde rodiče a řekne, že vysílá dítě, abych se naučilo anglicky, tak říkám, to je až na třetím, čtvrtým místě. Za mě nejpodstatnější je ta životní lekce té jiné kultury, naučení se toho respektu a té zkušenosti toho jiného života a vytvoření si právě těch celoživotního vztahů.
Bára Kobrová:Ještě se vrátím k roli vysílací organizace, jak často vlastně v průběhu toho pobytu se například s těmi koordinátorkami, případně koordinátortory, vidíš a potom ještě taková druhá část té otázky, jak by měl vypadat standard té rodiny, kdy třeba zpozornit a říct si aha, teď bych měl kontaktovat svého koordinátora, protože tady úplně něco v pořádku. A jak opravdu poznat případně tu míru toho, kdy začít uvažovat na nějakou změnou a kdy to je prostě jenom o tom, že je určit třeba určitém věcem dát čas a volný průběh.
Jana Rule:Tak, funkce organizace je zaštítit celkově program a samozřejmě napárovat tu hostiskou rodinu s tím studentem. To, jestli to vyjde nebo nevyjde, je ve hvězdách a pokud student jenom trošičku tomu jde napřed, tak já bych řekla, že mám jako vysoké procento úspěšnosti studentů, kteří nemění hostiské rodiny. S tou koordinátorkou, 10 student je minimálně jednou za měsíc v kontaktu a ještě už přes telefon nebo se koordinátorka staví ve škole nebo doma. Stejnou funkci I ta koordinátorka tvoří pro tu hostitelskou rodinu, takže zase hostiská rodina, když jako si neví rady, tak pro mě je právě ta spojka, ta hostitelská rodina. No a právě u CCI, respektive u mě nebo u mých dětí, jak já říkám svým studentům každoročně, tak dostávám se k tomu standardu a kdy nějakým způsobem všimnout, kdy je třeba potřeba myslet na změnu nebo ne.
Jana Rule:Já tím, že se svými studenty jsem v úzkém kontaktu každých 6 až osm týdnů píšu, Ani říká, píšeš otravný reporty, píšu. Takový maily většinou 20 až 30 dotazů, kdy opravdu většinou dávám týden na to, aby 10 student odpověděl, ptám si na to, jak fungují rodině, co snídají, co oběvají, kdo jim dělá svačiny, jestli si perou, jak provádějí úklid, jak tráví víkendy, co dělají po odpoledne, jaký mají vztahy třeba se spolužákama, jak se dopravují do školy, kolik utratí peněz. Opravdu se ptám na detaily tzv. Reporty čtu, někdy je to velice příjemný čtení, někdy je vidět, že s prominutím otravovi, protože v mně přijde odpověď 1 až 30 vše OK, takže já pak za spíš už tohle nejsou odpovědi, potřebuji alespoň A na základě těch odpovědí zhodnotím, jestli 10 student je opravdu v pohodě, anebo jestli někde něco drhne nebo ho nějakým můžu můžu popostrčit v tom, že cejtím, že třeba problém nastal. V téhle moment většinou zvedám telefon nebo píšu a domlouváme telefon hovor s tím studentem, z něhož já získám víc informací o tom, jaká ta atmosféra doma je.
Jana Rule:Ze začátku programu, a myslím tím opravdu první 23 tři měsíce, nemám ráda, když 10 student po 14 týdnech nebo po třech týdnech napíše, ano chci změnit rodinu. Ta doba je natolik krátká, že student nemůže vůbec zhodnotit, jestli ta rodina je nebo není vhodná, protože za takhle krátkou dobu není možné jako sesžít.
Bára Kobrová:Já tady možná I doplním to, že ono opravdu, a není to třeba ani věc těch tří týdnů, ono třeba opravdu těch 10 měsíců tam může být nějaký člen, se kterým to jaksi není úplně tak ideální, jak by si člověk mohl představovat, ale ono ve finále I to je nějaká lekce, to je život, to je to naučit se toho respektu. A dneska zpětně hodnoceno no po už teda v mnoha letech. Vlastně zpětně to byla velmi cenná zkušenost, mít v tý rodině někoho, s kým si velmi sedíš a mít v tý rodině I někoho, s kým zkrátka potřebuješ možná někdy trošičku víc zapracovat na tom vztahu a najít společnou řeč, protože to jsou potom ty lekce, které jsou do života velmi cenný.
Jana Rule:Tak a je to přesně tak, jak říkáš, protože je potřeba drobných komplikací na to, aby člověk vyrostl, aby se naučil správně komunikovat, aby ty komplikace řešil, protože konkrétně ve Spojených státech a rodina se nic nevyřeší samo. Pokud 10 student tomu alespoň trošku nepůjde napřed, tak se ty problémy budou jenom prohlubovat. I z tohohle důvodu píšu ty reporty a čtu je a v momentě mám pocit, že je potřeba do toho nějakým způsobem vstoupit a tomu studentovi poradit, tak radím, udělejte něco dobrý ho k večeři, sedněte si ke stolu a velice slušně a milé, ale řekněte, co cítíte, že je za problém. A v 90 případů je to vlastně o té komunikaci a o tom, že ta rodina nemohla tušit, že studentovi něco vadí, Stejně tak, když něco vadí rodině, tak je prostě potřeba, když 10 student má pocit, že někde něco drhne, aby prostě s tím přišel a aby si upřímně, ale znova říkám, v rámci slušného, velice slušného a věčného chování potom promluvili. Na druhou stranu, 10 student tam je v roli dobrovolnické rodině je jeho úkolem respektovat rozhodnutí té rodiny a nikdy toho studenta ta rodina nebude k ničemu nutit ať už z náboženského hlediska nebo s dalšími jakoby aktivitami, to už je pak téma další, který určitě my naťuknem, ale je prostě potřeba, aby o tom ty studenti mluvili.
Jana Rule:A jsou momenty, kdy student není přesvědčen o tom, že chce rodinu vyměnit, v 10 moment samozřejmě to probere se mnou a já pokud vycítím, že je na čase a udělám maximum pro to, aby si s tou rodinou promluvil, uvařil, aby se snažil vyjít vstříc a aby našli tu společnou řeč a prostě to nefunguje a může se stát, že to nefunguje. Taky prostě potřeba jít takzvaně o dům dál. Ale, to upozorňuju hlavně rodiče v České republice, toto rozhodnutí musí prvotně přijít od toho studenta, nemůže přijít od rodičů tady v Čechách, protože 10 rodič v Čechách tam v tom okolí nežije, není tam a neví, jakým způsobem opravdu 10 student v rámci té rodiny funguje.
Bára Kobrová:A tady přichází otázka, kterou já už tady mám delší dobu připravenou, ale to je kontakt s rodinou v České republice. Jak častý doporučuješ, aby byl? Protože ano, jednou z těch velkých věcí je, jet se tam tu angličtinu naučit a opravdu se jí naučit, jak nejlíp je v mých možnostech, tak jak častý by 10 kontakt měl být, protože z mé zkušenosti v roce 2007 opravdu sociální sítě byly teprve v prvopočátku. Facebook si moji spolužáci na střední škole zakládali právě 10 rok, kdy já jsem tam byla a když jsem se vrátila zpět, tak jsem byla jedna z prvních, kdo ho vlastně tady vůbec měl. To znamená komunikace přes messenger, přes Whatsepy a podobné aplikace v té době nebyla, nebyla možná.
Bára Kobrová:Jediný kontakt byl přes Skype, přičemž moje maminka určitě nebyla fanoušek Skypepu, takže 10 kontakt byl spíše telefonicky. A tím, že byl minimální a byl třeba jednou za měsíc telefonicky a spíš jsme si třeba psali maily, který já už jsem potom ani nechtěla psát v češtině. Tak jak to je dneska? Je to velkou komplikací, ta jako propojenost komunikační, doporučuješ to, nebo to opravdu odříznout a soustředit se na to, co je tam?
Jana Rule:Teď jenom to vypadá, že my jsme byli ve státech v Zanzibaruenu Savoru. Vypadá. Ono to tak není, jenom to šlo strašně rychle dopředu. A všechno špatný, znova to říkám, je pro něco dobrý, já ať už využívám všechny možný sociální sítě, tak ta komunikace s rodinou tady v Čechách by měla být co nejvíc odříznutá. Samozřejmě vím ty maminky a tatínkové tady Čechách to nevydrží a mají prostě tu potřebu s těmi dětmi mluvit.
Jana Rule:Chápu to, jsem taky máma, a když mám děti různě po světě, tak jsem ráda, když jako oni vím a musím se sama opravdu držet, stačí aspoň že napíšou, že jako OK a třeba pošlou fotku, tak tento způsob komunikace mě vůbec nevadí a chápu to. Já doporučuji, jednou za 14 dní, si domluvit konkrétní nebo přes Messengerger, řeknou si dojmy zážitky a tímto s prominutím na další 14 dní uříznout málokdo doporučení dodržuje, ale studenti, kteří toto dodrží, tak bych řekla, že naopak se mnohem rychleji adaptují a začlení se do té Hostiva ské rodiny, než ji totiž dvojí život, že jí jenom 10 život na maximum tam a snaží se využít každého volného momentu tak, aby využili na maximum těch 10 měsíců, protože to, co je tady v Čechách, vám neuteče, ale to, co je tam, tak za 10 měsíců bude po všem a vy už nebudete mít znova tu příležitost se tam vrátit za stejných podmínek. Takže sociální sítě, ty, omezit co nejvíc můžete.
Bára Kobrová:My jsme probrali umístění do jednotlivých států, co očekávat, neočekávat od hostitelských rodin, ale celkově, a to je hodně důležitá věc, jak se tam cítit dobře, co jsou ty hlavní důležité věci, a to je komunikace na prvním místě. Probrali jsme I role vysílající organizace v Americe, když se něco děje, tak ta pomoc tam je. Probrali jsme I nějakou míru toho, kdy začít případně zvažovat změnu rodiny a tady by z pohledu té vysílací organizace a těch koordinátorů tam měl být student v bezpečí, je to tak?
Jana Rule:Samozřejmě. A všichni moji studenti mají v takovém tom mé manuálu na jedné velké stránce, že prvotně se vždycky s problémem jde nejdříve za hostistilskou rodinou, pak za koordinákou, na třetím místě jsem já a pak opravdu dlouho, ale dlouho není nikdo. A až na posledním místě, a rodiče to neradi slyší, ale jsou právě ty rodiče. A konkrétně studenti, kteří to řeší tímto způsobem, tak to řeší těm nejlepším způsobem, protože jsou komunikativní a snaží se vyřešit ty problémy samy na místě. A z tohohle důvodu jsou absolventi nebo z tohohle důvodu se účastní tohohle programu, protože se chtějí osamostatnit, chtějí nabrat zkušenosti v rámci té komunikace a naučí se řešit ty věci ne po svém, ale po své ose, bez pomoci právě bez toho Backupu těch svých vlastních rodičů.
Bára Kobrová:Je to určitě I velká míra toho naučit se tam sám rozhodovat a řešit ty situace, protože opravdu ta rodina žijící v Čechách, ta vaše rodina, nemůže vědět a cítit se tak, jak vy se cítíte tam. My jsme tady nakousli náboženství, tady já asi můžu zmínit tu moji osobní zkušenost, kdy rodina byla zvylá každou neděli do kostela chodit a dali mi
Jana Rule:na výběr. Výborně, ale řekni mi, jak vypadal nedělní americký kostel.
Bára Kobrová:Tak teď to chci právě dodat k tomuto B. Rodiče šli do krásnýho, novýho, hezkýho moderního kostela zazpívat si písničky, když to takhle s lehčím a zjednoduším a spíše možná v rámci té společenské události se opravdu potkat s komunitou a být s někým v kontaktu. Je to něco, co si myslím, že úplně přes 10 týden tam zkrátka nestihnou a je to hodně společenská záležitost. A vlastně my děti, studenti jsme měli svoji vlastní skupinu. A tady zase musím zmínit to, že je to o tom přístupu.
Bára Kobrová:Jak tomu přistoupím. Pokud mám uzavřenou mysl a řeknu si hnedka to hodím do škatulky, tak to je náboženství, já jsem ateist tam chodit nebudu, měla jsem tu volbu, nemusela jsem tam chodit. Já jsem k tomu přistoupila tak, že uvidím, co mi to dá, a když mi to něco dávat bude, proč bych tam nechodila. A rozhodně jsem to neměla tak, že bych byla věřící. Chodila jsem do skupiny, kde se částečně četli nějaké úryvky z Bible.
Bára Kobrová:Ty jsem ano, v té době u puberťáka brala jedním okem dovnitř druhým uchem ven, ale velmi přínosná část byla a dneska se to vlastně učí jako mindfil techniky. A to bylo to si tam zvědomit to, co se nám za 10 týden povedlo, co se nám naopak nepovedlo, na čem bychom chtěli zapracovat, stane věc je nějaký jako vnitřní cíle a potom se trošičku to nechat usadit a dát si tam nějakou meditaci. A tohle to jsou potom věci, které zase vlastně člověka můžou posunout někam dál a roste jako osobnost. Takže vždycky máte možnost volby, to si myslím, že by v té rodině mělo být, že by neměli nikoho do ničeho tlačit.
Jana Rule:To ale tak rozhodně vždycky je. 10 student vy, ale stejně jak jsi řekla na začátku, měl být minimálně ze začátku toho programu tomu nakloněn a neměl by od Propočátku říct, já s váma nikam v neděli nejdudu. Znamená to, že on odmítá ty principy toho jejich života a přece tam jede kvůli tomu, aby poznal 10 různorodý a jiný odlišný život. A bez toho, aniž by právě do toho kostela nebo bez těchto aktivit, kdyby se jich neúčastnil, nemůže právě udělat 10 krok dál a poznat tu kulturu na 100
Bára Kobrová:A I tak jsem se pořád cítila jako ateistka z někde uprostřed Evropy, ale zkrátka vzala jsem se z tohoto pozitivní, a to si myslím, že že byl zase jeden z těch elementů, který potom posiloval ty vzájem rodinný vztahy a vůbec to, že oni se snažili pochopit to, jak třeba my žijeme tady a hodně se ptali na to, jestli do kostela třeba chodíme, nechodíme nebo jak to máme. A vnímali to, zajímalo je to a stejně tak ocenili, když jsem já měla 10 zájem o jejich kulturu.
Jana Rule:Přesně tak, takže já všem studentům doporučím, aby před ničím hnedka neříkali ne, ale aby se opravdu účastnili těch rodinných aktivit, ať už to je kostel, ať už to je pomoc, babič jste jít vymalovat, uklidit společně sníh anebo jít pomoc třeba do místního domova důchodců, protože je tam třeba sbírka potravin. Těch aktivity tam opravdu se nabízí spousty, spousty a je jenom na tom studentovi, jak správně uchopí.
Bára Kobrová:Je něco z tvého pohledu, co jsme v kontextu hostitelských rodin a v tomto tématu nezmínili? Nezmiňňovali jsme
Jana Rule:ještě ortodoxní rodiny, a to by chtělo upozornit náfakt, že studenti nikdy nejsou umisťovány do zcela ortodoxních rodin, protože ty odlišnosti v té kultuře by byly tak veliké, že by ta souhra vzájemná nebyla možná, ale samozřejmě, že ty děti studenti bývají umisťovány do různorodých náboženství. Já sama moje druhá rodina jsou židovského původu, ale znovu upozorňuju. Není to tak, že by doma se jídlo jenom koše jídlo, dodržuju se některé svátky, to ano. A zas pro mě to byl obrovský přínos získat ty zkušenosti I z jiného druhu náboženství, ač jsem teda teď jistá. Takže pro český rodiče nemějte strach, vaše dítě určitě ne přejde s vírou nějaké jiné víře, protože 10 tlak tam nebývá takto velký a všechny ty studenti mají svoji volbu.
Jana Rule:Já tady
Bára Kobrová:k tomu ještě dodám to, že A my se k tomu dostaneme potom v dalších tématech, které se půjdou týkat a školy a výběru předmětů apod. Ale vlastně úplně na začátku já jsem nevěděla, co to je kompereted v Religence, když jsem si to zadávala, až ve druhém pololetí jsem zjistila, že jsem se přihlásila na náboženství, nicméně zase zní to nějak, ale ta zkušenost potom a říkala jsem si, odhlaš to, co tam budeš dělat, ale ta zkušenost potom, kdy posloucháte ne tu teorii, ale tu praxi těch lidí, kteří to žijí a jakým způsobem se jim to promítá života. To je obrovská obohacující zkušenost. To je to, proč cestujeme, učíme se o jiných kulturách, takže já tohleto jedině, jedině doporučuju.
Jana Rule:Já s tebou musím souhlasit, a to je, a už jsem to říkala dříve, jeden z těch důvodů, proč by 10 student a každé dítě mezi 15. A 18. Mělo někam vyjet, protože to je přesně to poznání toho života jako takového, a naučení se toho respektu vůči jiným kulturám a jiným osobnostem.
Bára Kobrová:Já moc děkuju za toto téma, které jsme pokryli bohatě. Věřím, že jakékoliv doplňující dotazy, tak rodičům budou zodpovězeny a my se budeme těšit zase u dalšího tématu. Nashledanou. Děkuju. Mějte hezký
Jana Rule:den.