Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast, který mění váš život ve 4 důležitých oblastech vašeho života. Bez rovnováhy v těchto oblastech se ztrácí dobrý pocit a život nemá dostatek šťávy. Jmenuji se Aleš Kalina a jsem autorem patentované metody Emoční rovnice. Propaguji myšlenku Dobrý pocit pro každého. Vydal jsem dvě knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál, kterých se prodalo skoro 50.000 výtisků. Před 13 lety jsem založil školu koučů Emočních rovnic.
Jak poznat, kdy vztahu končit?
Já vás opět zdravím.
Jak asi všichni dobře víme, tak vztahy
hrají v našem životě velikánskou roli
a někdy se dostaneme do tak velké
prekérie, že vůbec absolutně nevíme,
Co vlastně máme dělat a jestli v tom
vztahu pokračovat nebo v něm být a
jak to vlastně udělat, abychom toho
někdy v budoucnosti melitovali.
Já si pamatuju při koučinku
na jednoho pána, který potkal
úplně superovou babu a teď vůbec
nevěděl, co s tím vlastně má dělat.
Jak to ovládat, sexuální barometr
temu pomalu stříkal až někam
na dvacítku, kdo je tady novej,
tak se měří na stupnici 0 a 10.
A vůbec vlastně nevěděl, co s tím svým
vztahem má dělat a jak se k tomu má
postavit a jak to vlastně udělat, aby
prý toho někdy v budoucnosti nalitoval.
Ale jasně, že si můžeme taky
jako říct, co to znamená někdy
v budoucnosti něčeho litovat.
A my někdy se tím zaměstnáváme úplně
zbytečně a máme strach z toho, že někdy
v budoucnosti budeme něčeho litovat,
jenomže víte co, ono život jde pořád
dál a ať se nám to líbí nebo nelíbí,
tak nám to každému odkapává úplně stejně
a já jsem včera zrovna představil Se
tady byl podívat na hřbitově a ne, že
bych jako očekával rychlou smrt, to
jako vůbec ne, ale občas tam zajdu,
abych si připomněl, kam to vlastně
všechno spěje a že to rozhodně tady
nemá nějaké dlouhatánské trvání.
Takže my někdy jsme takový trošku
pomatený bytůstky, který si říkají
lidi zlatý, abych toho náhodou
někdy v budoucnosti nelitovalo.
Ale ono přitom je opravdu lepší se někdy
podívat na svůj přítomný okamžik a říct
si, tak jako co bych mohl udělat k tomu,
abych se teď v tento okamžik cítil dobře.
Abych teď v tento okamžik byl na vrcholu
svých vlastních dobrých pocitů a ono to
nemusí být někdy úplně tak jako těžký.
A já s oblibou koukám na děti na písku a
jak si tam hrajou a jestli pak tam jako
přemešlej, víš, abych toho náhodou někdy
v budoucnosti nelitoval, no, nevíme, písek
hodí to na toho druhýho do očí rovnou,
že jo, bouhne ho lopatkou do hlavy.
A že by tam jako přemýšlel nad tím,
abych toho náhodou někdy v budoucnosti
nelitoval, no v žádném případě ne.
Takže když se tou otázkou zaměstnávám,
kdy vlastně a jak poznat, Abych ten
vztah svůj mohl ukončit, jaký jsou ty
hlavní indicie, tak já vám mohu říct,
že jsem se v tom plácal úplně stejně, že
jsem vůbec nevěděl, jak se rozhodnout.
Všichni mi pořád říkali, hele
to je super, to je skvělý, to
je perfektní, to musíš vydržet.
A já jsem byl jak núdle v
bandě a nevěděl jsem vůbec nic.
Dneska, samozřejmě, když jsem už
trošku jako starší páprda, tak si
velice dobře uvědomuji, že jakékoliv
očekávání, vyčkávání, čekání, tak stejně
v budoucnosti, stejně to nepřijde.
Stejně je to všecko o tom, že buď to
se cítím dobře, nebo se necítím dobře.
Takže ty jednoduché indicie, který bych
vám dneska rád předal, jsou vypocený
životem, jsou vyběhaný po lesích, po
pralesích ve stovkách hodin přemýšlení,
protože v době, kdy jsem to nejvíc
potřeboval, tak nebyl nikdo, kdo by mi
jakýmkoliv způsobem pomohl a ti, kteří
byli kolem mě, tak mi jenom látili do
hlavy, musíš to vydržet, musíš to vydržet,
musíš to vydržet, musíš to vydržet.
No, dneska řeknu, nemusíš.
A nikdo nic nemusí.
Poněvadž ta krásná, ta úplně
nejkrásnější indicie je, hele, jako
kdo, budeš muset umírat, sorry za
tu morbiditu, ale jako budeš muset
umírat, aby ti k tomu někdo pomohl,
ne, to přijde všechno přirozeně a samo.
No pokud ten nejvážnější okamžik v životě,
Na konci je takové, jako stejně tam bude
muset být samý, tak stejně tak si na
všechno ostatní v životě stačíme sami a
jsme schopní se velmi kvalitně rozhodovat.
Jenomže, jak se ukazuje a jak tu
statistiku pořád pozoruju, tak ono je
to takové, že nám to kdysi doma ukradli
a my potom v dospělosti se nedokážeme.
Pořádně rozhodnout a nedokážeme si
říkat, tak tyhle, tak jako jak, co,
poněvadž nám tam pořád zní a ještě tohle
a ještě tohle a ještě tohle a ještě
tohle, tak já věřím, že v tomhle tom
dnešním vysílání vám to dá aspoň trošičku
nějakej nádech toho, co se s tím vším dá
dělat a jak využít ty základní indicie
k tomu, abych se fakticky cítil dobře.
Mělo smysl, aby ten život měl smysl a
aby to bylo hezký a aby jsme se zbytečně
nemuseli patlat jak nudle v bandě.
Čili možná můžeme říct to, že v Česku je
skoro milion samotářů, Lidi se naučili
žít sami, poněvadž ta bolest z různých
vztahů je tak veliká, že radši si
řekneme, no tak já radši jako budu sám.
A radši prostě budu někde zalezlej
sám, poněvadž ta bolest s někým
být je samozřejmě tak velká, že
ta bolest z toho být sám je menší.
Ale jde o to, že vztahy, ať už vztah k
sobě, k partnerovi nebo k dětem, Jsou
součástí našich životních kvadrantů.
Lásk, peníze, práce, zdraví a vztahy.
A ono je to, pardon,
něco v krku asi po kafy.
A být sám není součástí životní rovnováhy
a já jsem hodně času byl sám, hněvač
v mamkou ten vztah nebyl úplně nic moc
úžasného, takže zase jsem se naučil
být sám, zavíral jsem se do skříně sám,
zalejl jsem si pod postel sám, čili jako
jsem se naučil hodně fungovat sám, Ale
je pravda, že není to dobré být sám.
Být sám není dobrá záležitost.
Ale zase pokud jsme z našich rodin tak
trochu pochroumaní a ať už se maminka
k nám nechovala hezky nebo tatínek se k
nám nechoval hezky, tak jsme pochroumaní
potom i do těch našich vztahů a musíme
se s tím naučit zacházet samotně.
Poněvadž není to dobré být sám.
Čili, že ten fungující
vztah je opravdu umění.
Je to důležitá věc, nebýt v životě sám.
A naučit se v tom začít
fungovat dobře a hezky.
A když ten vztah nefunguje, tak v
podstatě máme jenom dvě možnosti.
Buď to možná tři.
Buď toho opravit.
Nebo měm přežívat a hnít a
trápit se a tvářit se, že to
je všechno v nejlepším pořádku.
A nebo odejít.
Žádné jiné možnosti tam jednoduše nemáme.
Ale je pravda, že pokud jsme viděli
jako rodiče k tomu, že oni spolu byli
celý kus života a nikdy se nerozešli a
nemáme na to vytvořený buňky v hlavě,
Tak budeme mít tendence velice podobně
fungovat a zalejzat si, tvářit se, že
je všechno v pořádku, nikam nejezdit
a tak nějak jako očekávat na smrt,
že to prostě nějakým způsobem dáme.
Já to z těch vašich koučinkových příběhů a
i když dělám koučinky osobní nebo s párama
vzájemně, tak to tam neustále poslouchám,
že je to náročný, že jo, že to je náročný
se to naučit a že to je náročný se v těch
věcech jako orientovat, no samozřejmě,
že jo, poněvadž ten život tady, tak jak
tady na planetě funguje, není o tom, že
si sedneme na zadek, A budeme se koukat do
nebíčka, jak to kolem nás všechno probíhá.
Ale je to jedna velikánská cesta.
Není to ten cíl sám, že si řekneme, jo
tak já si teď postavím super vztah a
v něm se budu do konce života válet,
že jo pak mi přisvištíte rakev, tak
si tam lehnu a to se něktej do té raky
ještě ani nevejdou, protože během toho
tak strašně stloustnou a to je totiž
přesně taková věc, že ono a to jsem
pozoroval v sauně kolikrát, že tím,
kterým nefungovaly vztahy byly tlustý.
Jo, že těm, kterým to nefungovalo
doma, tak se museli dožírat ty emoce
a prožitky si museli dožírat tím,
že vlastně jim nefungovaly ty hezký
věci, který samozřejmě mohly mít.
Dá se, i spousta věcí se dá tolerovat, že?
Spousta věcí můžeme říct, jo dobrý, to
všecko jako nějak jako se přes to přesunu.
Pak samozřejmě do toho můžou přicházet
nevěry, můžou do toho přicházet faktory
odcizení, můžou do toho přicházet různý
faktory, ale zkusme si dát ruku na srdce.
Jsme tady od toho, abychom tolerovali
věci, anebo abychom měnili věci.
A já jsem velkým příznivcem toho, že
je super, když se nebojíme ty věci
měnit, když se nebojíme se podívat
tváří v tvář něčemu, co nefunguje a říct
si, tak jako jak to teda udělám, mám
čtyři oblasti, práce, peníze, zdraví,
vztahy, každá z nich je důležitá.
Jak to udělám v tom svým životě,
abych se cítil dobře, abych měl
v pořádku svůj kvadrant vztahů a
svůj kvadrant práce a svůj kvadrant
financí a ještě k tomu zdraví život.
Jak to vlastně udělám?
Čili udělat si prohlídku svýho vlastního
vztahu a říct si, ale není to náhodou
už vyčpělý, dá se to opravit, dá se
vůbec jako s tímhletím člověkem ještě
být, anebo je to už úplně tak vyčpělý,
že na to, abych se mohl postavit na
nohy, potřebuju výjít svojí vlastní
cestou, dodat si dostatek energie a
prostě jako Ale výjít na cestu sám.
No a ono to samozřejmě chce, velkou
odvahu, já vím, o čem mluvím, nejsem
tady v tom případě vůbec žádný teoretik
a zdaleka jsem si nemyslel na začátku,
že to bude tak jako náročná cesta se
tím jako prodrat, nicméně přeprodírám.
Myslím, že lépe a lépe, že se mi ta moje
hlavička čistí od rodových vzorců, že
to postupně mažu z té hlavy pryč a že ty
programy, které mi v té hlavě sedí, tak
je postupně likviduju do žumpy a díky
tomu se můžu cítit stále lépe a lépe.
Čili prosím vás, ať už jste v jakýchkoliv
situacích, tak si nebojte dodat tu
odvahu a říct si, hele já to zvládnu.
Já to zvládnu se tomu svému vztahu podívat
hezky pětně do očí a říct si, jak se
v tom vztahu cítím na stupnici 0 a 10.
Jakmile je to pod 7,5,
tak jste za horizontem.
A už to vyčpělo.
A je, je, no prostě přežíváte tam.
Sexuální barometer pod 7,5, že jo,
jestli tam jako už vám to klesá, tak buď
to se budete muset někde osamostatnit,
nebo stejně upadnete do nevěry.
To je běžná statistika.
Čili vztah, vztah.
Životem vyceděných věcí, byste
měli ukončit, když zaprvé zjistíte,
že jste s partnerem neslučitelný.
Můžete sloučit vodu s volejem
a z kopretiny tulipa neuděláš.
Takže zjistíte, jestli máte
spolu neslučitelný prvky,
že jste jak voda-volej.
Tak se už nic moc velkýho nestane.
Takový to hezký řečení, že jsme z
podobného těsta je velice hezký.
Čili máte s tím svým borcem nebo s tou
svojí borkyní, já to nebudu pořád dávat
na pohlaví, budu mluvit pořád jako o
jednom a vy si to určitě domyslíte.
Tak bychom měli ukončit, když zjistím,
že s tím svým borcem jsem neslučitelný,
že vidím, že ten člověk má úplně jiný
zájmy, že funguje úplně jinak než já,
že vlastně ani s ním nechci trávit
čas, že ten člověk nestíhá tomu, co
já chci a co já dělám a kde já mám.
Středisko nebo centrum
svých vlastních zájmů.
A zase nebojte si to v té hlavě přiznat,
že jste neslučitelní, že možná vás třeba
slučovalo něco kdysi, že jste měli možná
Takový jako představu o životě, o rodině,
o práci, o biznisu, že kdysi to možná
bylo, že vás třeba jako spojovaly věci,
který jste brali oba jako důležitý,
ale ono potom ve finále později třeba
zjistíte, že už ne, že máte jinou
potřebu a v tom není vůbec nic špatného.
Já si pamatuju taky na jeden pár,
který byli úplně jako úžasný,
byli spolu přes 20 let a pak si
uvědomili, že každej potřebuje
jít svojí vlastní cestou a jinak.
Že tím, že pobývali spolu, tak si
vlastně brali vzájemně energii, poněvadž
je to jako táhlo jít někam jinam.
A někdo jako velice dobře potřebuje
třeba každý rok v oběd celou planetu.
A jiný zase potřebuje sedět
doma plec vetry, A sázet skálku.
Ale jako na co se máme vzájemně blokovat.
Další důležitý bod a ten mě hodně osvítil
mysl, když jsem ho tenkrát vymyslel a
trápil jsem se ve svém dlouhém vztahu.
A to je otázka.
Stojí mi ten druhý člověk
za to, abych s ním byl?
Čili pokud zjistíte, že vám ten váš
partner už nestojí za to, abyste
s ním byli, že vám nestojí za to,
abyste s ním trávili čas, že vám
nestojí za to, abyste se s ním
nějak dál přátelili, tak je po všem.
Vyčerpalo se konta důvěry, nebo každej
potřebujete jít svojí vlastní cestou
a už to nespraví ani svěcená voda.
Velice často potkávám na koučinku
páry, kteří toto pravidlo nedodrží a
pak se úplně zbytečně trápí, poněvadž
nevědí, mám tam bejt, nemám tam bejt,
pak odejdou, pak jim ta hlava říká,
že by tam měli zůstat, že by se tam
měli vrátit a je to takové lítání jak
nudle v bandě, že nevíte co a jak.
Takže vydržte, zase na druhou stranu,
pokud vám ten druhej stojí za to a pokud
byste jako už honem rychle někam chtěli
odejít a hoří vám koudelu zadnice, tak
tam zůstaňte a zamakejte na tom vztahu,
napište na coaching nebo mým koučům,
prostě sejděte se s někým, kdo tomu rozumí
a nechte si trošku posvítit do života.
Víš, poněvadž, když to člověk
tohleto pravidlo nerespektuje,
tak nedotáh ještě určité situace
v životě a potřebuje je dotáhnout.
Poněvadž, ať vám tam neustále svítí
ta jedna jediná myšlenka vzadu, že
smyslem života je se cítit dobře a
nikomu během toho záměrně neškodit.
Nic jinýho tady není.
I když nahrabu metráky, majetku a
postavím si největší panelák na světě, tak
stejně přijde čas, kdy si moji pravnuci
nespomenou ani na moje křestní jméno.
To je krsný, co?
Takže kam se cpu?
A prostě potřeba vědět,
že to tady jako končí.
Tak, další, pokud mezi váma neexistuje
sexuální chemie, a to je, až mě to
kolikrát překvapuje, když za mnou přišla
jedna paní na koučinku a říká, já už jsem,
mám tři pokusy o sebevraždu, já už prostě
tady nechci být a já říkám, a co pak?
Zatím stal vlastně sexuální barometer
na jedničce a ona měla pocit, že
je pro partnera jenom matrace.
No tak, tak no.
A vlastně to vedlo toho člověka k pocitu
totální prázdnoty a seberestrukce, že
ten partner na ní totálně kašlal a užíval
si někde s dalšíma ženskýma a sexuální
chemie mezi nima byla velice, velice
mizivá, A ona tam stejně pořád existovala.
Čili je dobrý si toto přiznat, že ten
druhej vám nevoní, že s ním nechcete
sexuálně žít, že s ním nechcete být, že
nemáte potřebu se ho dotýkat, že vám jako
smrdí, když samozřejmě může být navoněnej.
A to platí jak pro muže, tak pro ženy.
Jsou feromonální vazby, které jsou tak
silné, že nás to táhne jak osla za oslicí.
No jasně.
Samozřejmě.
Takže pokud váma neexistuje sexuální
chemie, je na čase si to říct.
Je na čase si o tom popovídat a říct
si to, hele, prostě vyčpilo to a
chceme jít každej svojí vlastní cestou.
Další bod, který mě velmi, velmi pomáhal,
bylo rozdělení důležitých zájmů, že to,
co kdysi fungovalo, to, co nás kdysi
spojovalo, najednou přestalo fungovat.
No, že když jsme třeba jezdili oba
na kole a najednou nás to nebaví.
Velkej záměr byla rodina, že jo,
projekt rodina, který najednou děti
jsou velký a co dál se životem.
Čili jestli se nám rozjedou důležitý
zájmy a každej teď vidíme, že to,
co už kdysi fungovalo, už nefunguje.
Je dobrý si to říct a je dobrý
si jít svojí vlastní cestou.
Takové to silné utužování zájmů a pojď
půjdeme na kolo, když druhýmu se nechce,
pojď budeme pléct medvědovi s veterinou,
druhýmu se nechce, pojď pojedeme na
motorce, druhýmu se nechce, pojď budeme
šplhat na Kilimanjaro, druhýmu se nechce,
no protože už má jiný zájmy a silou
vůle toto združovat Je cesta do pekel.
Nedělejte to.
Stejně vám v tom nebude dobře.
A to je to, když nám vzadu svítí,
že smyslem bytí je se cítit dobře.
Že smyslem bytí je se cítit dobře.
Stejně tady nic jiného nemáme.
A položíme si otázku, co bych dělal,
kdybych měl poslední rok života.
Tak nám z toho jasně vypadne, ne?
Co bych dělal?
A kde bych žil?
Kde bych bydlel?
Co bych dělal?
Jakou bych šel cestou?
Další bod, který mi život
přinesl, je, že partner má chybu,
která vás neustále irituje.
A to je úplně jedno, co to je.
A děláte, co děláte, tak
vás to neustále štve.
Vlastně a to může být cokoliv.
Ale je zase úplně jedno, prostě
neslučitelnost tady v těchto některých
věcech, takže on ať cokoliv udělá, tak
stejně prostě tam vidíte tu chybu a stejně
pro něj to může být důležitá věc a pro vás
to může být nepřijatelná věc a to může být
jakákoliv blbůstka, jakákoliv kravinka,
která vás irituje a nedokážete se přesto
dostat, Tak vám to nebude fungovat.
Vás to dlouhodobě irituje.
No a poslední bod šestý je, že křivka
vztahu se pohybuje dlouhodobě pod šeskou.
Co to křivka vztahu je?
No křivka vztahu pro ty nové, co to
poslouchají je, když si nakreslíte
za dobu, kdy existujete ve vztazích
a je dobrý si to jen tak pro legraci
udělat, tuška papír a uděláte si osu
X a osu Y, pamatujete ještě, doufám
ze školy a teď na osu X budete psát
roky a na osu Y je stupnice 0 a 10.
No a teď si tam napíšete partnery a
vztahy, ze kterými jste byli a vykreslíte
si pocitově, jak jste se během těch
let s jednotlivými partnery cítili.
Si to zkuste, je to vynikající
zážitek pak vidět, jak ty naše
pocity různě ve vztazích...
Kolísali a kde to bylo velký, kde
to bylo malý, no a najednou prostě i
zjistíte, že třeba jste ještě před tím
svým dlouhodobým vztahem měli nějakého
borce, borkyni, kde jste jako byli devět
a víc, takže ten vztah byl hodně žhavý
a bylo vám s tím člověkem velmi dobře
a cítili jste se s ním velice dobře.
No a teď najednou vidíte v tom vašem
vztahu, že je to tam různě zkomíráno,
nakreslete si to, uvidíte, že tam
můžou být velký čísla, menší čísla,
můžou tam být propady, můžete se
zeptat i proč tam ty propady jsou.
Hodně mě tato moje křivka jako
oslovila, že člověk pochopí svoje
pocity v životě, pochopí, proč se v
různých situacích cítil různě a proč
se tam, kde cítil dobře, proč to bylo.
Čili jestli v tom vašem vztahu se vám děje
to, že vám to klesá dlouhodobě pod šest,
tak to vyčpělo, konto důvěry vyčpělo,
kdo ví, co se vám tam stalo, takže prostě
komunikace horší, sexuální barometr horší.
Nemáte potřebu s tím člověkem trávit
čas, nemáte potřebu s ním jezdit na
dovolenou, tak jako kdo by na ty dovolený
taky jezdil, ale jde život, ale pořád
ještě plyne, no a takže co s tím budu
ale dělat, když plyne a já se v důležitým
kvadrantu svojich pocitů cítím pod
psa, no jasně, tak to bude somatizovat
do různých fyzických chorob, Bude.
Bude to mít vliv na to, s kým
budeme trávit čas, jestli náhodou
neupadneme do nevěry a nebudeme
žít ve lži sami se sebou.
Že já nevěru nikomu nedoporučuju a vždycky
říkám párům na koučinku, hele prosím
tě, nebuď nevěrnej, protože to znamená,
že jsi primárně nevěrnej sám sobě.
Ale jdi a mluv s partnerkou, dejte
si to dokupy, promluvte si o tom, co
nefunguje, nakreslete si křivku sexuálního
barometru, nakreslete si křivku vašeho
vztahu, podívejte se, jak se tam
cítíte, podívejte, kde byly propady.
A teď jako vidím, že lidi nejsou ochotní
o tom mluvit, nejsou ochotní se nakreslit
sexuální barometr a podívat se na to
vzájemně, nejsou ochotní si to říct,
to jsem vždycky viděl na přednáškách.
Se kreslil sexuální barometr a byli
tam lidi v páru, tak se k sobě otočili
zády, aby náhodou nebylo vidět, že tam
mám někde devítku a teď by mi Bůh ta
řekla, no jo, vidíš, jak to, že tady
je všude šestka a nejen devítka, no
víš, například jsem tam měl někoho
jinýho a zapomněl jsem ti to říct.
Takže, borci a borkyně, prosím vás pěkně.
Nebojte se podívat
hezky tváří tvář pravdě.
Poněvadž život je krátkej a kvadrant
vztahů je velmi důležitá oblast,
ve které je potřeba si jasně říct,
co chceme, s kým to chceme, jak
to chceme, kde to chceme, proč to
chceme, poněvadž je to velká škoda.
Když se budeme cítit blbě a když
nebudeme ochotný tomu druhýmu říkat co
a jak a nebudeme ochotný, nebo budeme
pokaděný v kalhotech tomu druhýmu říct,
jak to chceme a kolik volna chceme,
až bychom třeba chtěli být měsícami.
Ale to neznamená, že když
chci být měsícám, že tomu
druhýmu se s ním musím rozejít.
Čili, co jsou ty důležitý měřáky?
Vždycky všechno měří dobrý pocit.
Jak se s tím člověkem
cítím na stupnici 0 a 10.
Jestli mi to stojí za
to s tím druhým bejt.
Když nestojí je povšem.
Sexuální barometr 0 a 10, jak to tam
vypadá dlouhodobě na příštěmi vztahy.
No a samozřejmě touha s tím
druhým prožívat společné zájmy.
No a základní, základní, úplně základní
měřáky, na kterých poznám, jestli to
ještě mám dál stavět, anebo je po všem.
Na závěr, mi dovolte říct tu věc, že
jsme někdy pokaděný úplně zbytečně.
Že se bojíme budoucnosti úplně zbytečně.
Poněvadž život je jedna velká
projekce toho, co jsme sami.
Já vím, možná trošku složitý, ale
přijměte tu věc, že se nic neděje náhodně.
Náhoda jako taková není a osud neexistuje.
My sami si projektujeme do té
své přítomnosti jenom sami sebe a
když se na to kouknete ještě jako
jednodušejc, takže v té naší lepce
nesedí další Kalina, nesedí další
Jana, Petr, Honza, jak se jmenujete.
Tam sedí velmi dobře vyvinutý kompňutr,
který překládá všecko to, co jsme zažili,
v nějaké to má uložený v paměti a jako
dělá tu věc, že projektuje na základě
našich minulých prožitků vyhodnocení naší
současnosti a současně jako projektuje
na základě našich minulých prožitků to,
co by se nám v budoucnosti mohlo stát,
aby jsme se z toho nezbláznili, že jo.
Takže my kolikrát můžeme vidět tu
realitu, ten svůj aktuální okamžik
vlastně úplně zkresleně, poněvadž on
je vlastně překládán, to slovo, že
jo, no protože jak se do hlavy dostává
informace, no vidím něco, ne, vidím černá
kočka přes cestu, slyším něco, že jo.
No a pak něco cítím, ale odkaď seberou
ty pocity, takže spousta věcí se mi bude
přeložit na základě toho, co vidím, na
základě toho, co slyším, na základě toho,
co cítím, ale jak se to vyhodnocuje?
Na základě toho, co jsme
prožili v minulosti, ne?
Každý to má jinak, poněvadž naše minulosti
jsou každýho jiný a ten kompůtr to veme
a teď z toho začne vytvářet blábol, no
víš, protože a protože v minulosti bylo
tohle, tohle, tohle, tohle, tohle, tohle
a támhleto, tak mi vlastně vyrobí aktuální
pocit, jenomže ten kompůtr je tak silná
mašina, že ten aktuální pocit v podstatě
ani nepostřehnem, že to je výpočet a
my si myslíme, Že to jsme my, ty úžasný
bytosti, krásný, jo, jsme to my, jasně,
že to není nikdo jiný, ale stali jsme se
v podstatě jako, já nechci říkat obětí,
to zní blbě, ale jsme se stali v podstatě
jenom součástí vlastního kina, my koukáme
na vlastní projekci a říkáme si, já to
nechci, no počkej, počkej, počkej, já to
nechci, Ale to je tvoje vlastní projekce
takže ten mozek vezme všechno to, co v
minulosti zažil a do toho přidá to, co
současně vidí, slyší a prožívá s ostatníma
lidma do toho můžeme ještě vložit to,
jakým státě žijem a co z nás přijímáme
přes takzvaný společenský vědomí čili
celkové nastavení národa a jeho kultury
a teď tady z toho nám tenhle ten Trouba v
hlavě, začne počítat náš aktuální pocit.
A protože těch pocitů je
jako milion za vteřinu.
Pardon.
No milion za vteřinu, to je
jedno jaký číslo tam dám.
Je jich tolik, že já vlastně nejsem
schopnej ani jako chytit ten jeden.
To všecko dělá náš mozek.
Čili neupadněme do strachu, protože i
ten strach je vlastně Projekce našeho
vlastního kina a podívejme se na to
přes pocit, jak se v tom všem cítím.
A kdybych se nebál do té budoucnosti
svého života výjít po svým, ve
smyslu, a to nikomu neříkejte, že
to máte ode mě, všichni jsou mi
ukradený a myslím jenom na sebe.
A nebojím se do té budoucnosti výjít.
Jak by ten zítřek vypadal?
S kým bys byl?
S kým bys žil?
Kde bys žil?
Co bys vymet?
Co bys prodal?
Co bys jí zkoupil?
Kdyby jsi řekl, hele, mě je to stejně
všechno ukrájené, já jsem pro sebe ta
nejdůležitější bytost tady na světě.
Byl bys jí s tím svým člověkem doma?
A nebo bys odešel někam pryč?
Jasně, a teď ten kompůtr, zase naše
vlastníky, no ale to nemůžeš a tohle
a tohle a tohle a támhle a tohle a
teď spadneme do obrovský filozofie
svýho vlastního hňupa v hlavě.
No to jo, zase nám děje všem.
Ale ta čistící otázka říká, kdybych
se nebál být sám sebou, kdybych
neměl strach z lidí a nebál se
budoucností, jakým krokem bych vylezl?
Co bych dělal?
S kým bych byl?
Kam bych jel?
Co bych prodal?
Jakou práci bych dělal?
To jsou dobrý otázky, viď?
A jestli pak víte, jaká je nejčastější
emoce v našem vlastním kyně?
Když si probítáme, že náš den je vlastně
milion obrázků Který nám mozek předkládá
toho, co se nám děje kolem sebe, tak
nám to všechno překládá, jako že jsme
to my a že to je náš vlastní den.
Ale to je jenom holej výpočet,
my jenom spíme ve vlastním kyně,
zavřený ve vlastní bublině.
A víte, jaký je nejčastější
film tady v tom kyně?
Strach.
To nezvládnu.
Bo nezvládneš, to nedám.
Co si řeknou druhý?
Víte, jsem vlastně úplnej blb.
No, to je nejčastější film
v našem vlastním kyně.
Hustý, co?
To je fakt drsný nejčastější
film v našem vlastním kyně.
Čili ono se podívat do toho svýho
vlastního kina a uvědomit si, že to je
kino a uvědomit si, že si to projektuji
všechno sám, je dost důležitý krůček
k tomu, abych řekl, víš co, mozku.
Děj tady s těma všema myšlenkama do řiti.
Děkuju ti pěkně, drž moč, řiď srdce
a řiď tyhle fyziochemické procesy v
mým těle a ten zbytek si zařídím sám.
Takže s kým budeš zejtra?
Budeš s tím svým, takže
pokračovat a rozvíjet to dobrý?
A nebo si zbalíš kufry a budeš to
tak nějak všechno směřovat dobře?
K tomu, aby si se osvobodil od
všeho a aby v tom tvým kyně chodili
filmy, který se chceš koukat.
A ne, aby tam chodili bláboli, ze
kterých máš akorát naděláno v gatích.
To je naše volba a my si sami můžeme
říct, který kino chceme poslouchat
a ve kterým kyně budeme sedět.
Můžeme si říct, ale já ten mozek celý
předělám a to je to, co mě nadchlo
v mým životě a co dělám pořád.
Že jsem se mi podařilo předělat,
přeprogramovat svůj vlastní mozek a
díky předěláváním synapsí, že jo, s
pomocí toho mýho bláznivýho vynálezu
emoční rovnice, se mi podařilo vyházet
z hlavy 8,5 tisíce, jenom 8,5 tisíce
programů, který začínali slovem máma.
Bláboli, bláboli, bláboli, bláboli,
bláboli, nanesený našim vlastním rodem.
My jsme jako všichni
programovatelní bytosti.
A to je prostě to úžasné, že si
můžeme dovolit si ten film v kině
přeprogramovat, předělat, aby ten
pocit byl skvělý, aby byl úžasný,
aby byl perfektní, aby byl dobrý,
abych se u toho neustále cítil dobře.
No a do toho samozřejmě patří i
to, s kým žiju, jakou práci dělám,
jaký mám tělo, jestli jsem zdravej
nebo jsem nemocnej, kolik prachu...
Mám na účtě a jestli vůbec s tím
nějak můžu žít a nebo jsem z toho
všeho ve strachu, ale pamatujte a
to už je na závěr úplně všechno,
protože bych se tady rozpovídával,
ale až v dalším podcastu opět se k
něčemu dalšímu vrhnu, tak je to...
Když nebudu z ničeho mít strach a budu
vědět, že to všecko, co prožívám, je
jenom moje vlastní projekce, že nikdo
za nic nemůže, že to je pouze moje
vlastní kino, do kterého jsem se osobně
zavřel, tak jaké budou moje další kroky?
Kudy půjdu?
Jak si tu hlavu začnu předělávat?
Jaký filmy si tam dám?
A to je to důležité si uvědomit, že
mozek je programovatelná mašinka, že
je možný si tu hlavu předělat a že je
možný si tam naskládat nový programy.
A díky tomu mít lepší filmy.
No tak jo, tolik dneska.
Mějte se krásně a zase příště
u dalšího podcastu, u dalšího
pořadu se na vás budu těšit.
Tak zatím, ahoj.