Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast, který mění váš život ve 4 důležitých oblastech vašeho života. Bez rovnováhy v těchto oblastech se ztrácí dobrý pocit a život nemá dostatek šťávy. Jmenuji se Aleš Kalina a jsem autorem patentované metody Emoční rovnice. Propaguji myšlenku Dobrý pocit pro každého. Vydal jsem dvě knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál, kterých se prodalo skoro 50.000 výtisků. Před 13 lety jsem založil školu koučů Emočních rovnic.
Jak se ze zedníka stal milionář,
haneb jak se člověk může vytočit
pro svoje vlastní dobro a udělat
si pořádek ve vlastním životě,
já vás zdravím u dnešního
podcastu a nechal jsem se
inspirovat jedním velice
zajímavým příběhem,
kterým bych vám rád dneska
předal, jak se doslova to,
že se člověk naštve a řekne
jednou ve finále ve svým životě
a dost a vyjádří to dostatečně
razantně,
jak to může velice zajímavě
změnit život,
takže dovolte mi vyprávět
malinký příběh s tím,
že z toho potom udělám
pár závěrů,
který jsem i já kdysi
zažil a hlavně to,
jak to může zcela rapidně a
zásadně měnit naše vlastní
životy, protože ruku na srdce,
kolikrát jsme udělali takovýto
předsevzetí, hele,
já tohle to dám ve smyslu
rozejdu se, najdu si někoho,
zhubnu, nebudu tolik jíst,
takový ty novoroční předsevzetí,
budu se jakoby více snažit,
budu tyhle ty věci dělat líp a
rychlejc, najdu si jiný přátelé,
budu víc sestavit,
kolikrát jsme to takhle udělali
a pak uteče čas a my jsme se
ocitli vlastně na stejným místě
úplně se stejnýma věcma, víc,
jakoby nás to...
vrhlo zpátky tam,
odkud jsme to předsevzetí
dělali. Znáte to? Já taky,
tisíce různých předsevzetí.
A teď se ke mně dostal zajímavý
příběh, který vlastně,
možná vám ho přeříkám tak,
jak jsem ho slyšel,
to bude asi nejlepší.
Takže se vlastně stalo to,
že kluk, taťka měl děti, že jo,
vinohrad, práci, hospice.
Hospodářství, krávy, dobytek,
slepice,
tak jak to kdysi bývávalo.
A teď vlastně nutil
ty svoje děti,
aby na tom jeho hospodářství,
záhonky a slepice a tyhle ty
věci kolem hospodářství, kráva,
dojení, aby taky jako pracovali.
No a to, co sám neměl rád,
tak ty svoje syny nutil,
aby na tom pracovali s ním
a pomáhali mu. Takže to,
co sám on nechtěl dělat,
tak nutil ty ostatní.
A teď se vlastně stalo to,
že ten jeden z těch synů mu tam
doslova jebnul s rejčem
vozem a řekl,
a já to prostě dělat nebudu.
A ten taťka mu cpal do hlavy,
hele,
byli jsme tady všichni chudí
a vy budete taky chudí,
protože my jsme nikdy nic moc
neměli a vy taky nikdy
nic mít moc nebudete,
takže se musíte naučit pracovat,
musíte chodit do zaměstnání,
pracovat a musíte dělat to,
co já vám říkám.
A ten starší syn mu prostě...
Prostě jebnul s tím rejčem na
to, když tam pracovali a řekl,
hele, já ti tady na to kašlu,
já to prostě dělat nebudu a
já zbohatnu. Hele, a víte,
co se stalo?
Mozek to těžko bere.
Ze zedníka se stal chlápek,
který vydělával v devadesátkách
milion za měsíc. A pozor,
víte to,
že já nejsem propagátor rychlých
zbohatnutí. Že člověk někam jde,
podepíká. Píše něco a rychle,
rychle.
On se k tomu opravdu vypracoval
a vypracoval se tak,
že ta příležitost, ta nabídka,
ve který se vypracoval,
mu přišla domů.
Mu přišla nabídka přes rodiče,
přes známý, mu přišla. Hele,
jestli chceš,
tak tadyhle prostě můžeš
začít podnikat,
můžeš začít dělat tohleto.
No a ten klučík se toho chyt,
začal pracovat a ze zedníka
se stal chlápek,
který v devadesátkách,
v roce 90, sedm, osm,
vydělával milion za měsíc.
Nechme se tím inspirovat,
ať vás to neodradí,
že tady budu propagovat,
nebo já nebudu nic propagovat,
ale že budu mluvit o takovýchhle
částkách, poněvadž chápu,
že i na to musíme všichni
nějakým způsobem dorůst,
aby jsme byli schopní to
do sebe nějak přijmout,
ale celá ta moje pojinta
dnešního pořadu je se nechat
inspirovat jak osobní vztek,
a jak osobní naštvání se může
změnit naší životní
cestu tak rapidně,
že se kolem nás začnou věci dít
jinak. A vy, co mě posloucháte,
tak já tvrdím to,
že všechno je o hlavě,
že nosíme,
že hlava je vysílečka,
že v hlavě se nám ty programy
rodí i umírají a že realita
je plastická záležitost,
že nám pouze promítá to,
co vlastně jsme.
Takže když já budu bojovat...
Když budu bojovat s penězma,
že furt, že jo, počítám,
furt něčeho je málo.
Nebo budu bojovat ve svým
vztahu, kde to nejde tak,
jak bych si to představoval
a nemám tam ty pocity,
který bych chtěl.
Když budu bojovat se svojí
váhou a se svojí prací,
protože mě to tam nebaví,
tak možná jsme se ještě na
to jako málo naštvali.
Možná jsem prožil v sobě malej
vztek na to, jak blbě žiju.
Tak toleruju kompromis.
Toleruju něco, co nechci.
Já si vzpomínám na to,
když taťka mě nutil, že jo.
Nutil mě k tomu,
abych s ním pomáhal
stavět barák.
Takže ty nejlepší leta, 14, 15,
16, 17 let, já jsem trávil tím,
že jsem chodil na stavbu.
A on mě nikam nepouštěl, že jo.
Nikam mě nepouštěl a pořád jsem
musel chodit na tu stavbu.
Takže já si dneska jako řeknu,
taky jsem mu měl s tím rejt.
Když jsem tam drbnout
vozem a říct,
že já už tady nebudu dělat.
Já se nenechám zotročit.
Já tě nebudu poslouchat a
vyjádřit svoji svobodnou vůli.
Já jsem to nedokázal.
Tak se ze mě stal otrok svých
vlastních rodičů a
to až tak daleko,
že jsem je poslouchal na
slovo do svých 35 let.
A oni mi diktovali všechno,
co mám dělat, kde mám pracovat,
s kým mám žít, koho si mám vzít,
jak mám vychovávat, všecko.
A já jsem do 35 let byl
poslušnej synem.
Až pak si vzpomínám,
že jsem řekl a dost.
A já už nebudu poslouchat.
A oznámil jsem,
že se rozvedu a že v tom nebudu.
A že nebudu poslouchat
jejich rady.
A že budu žít tak, jak já chci.
Jenomže když jsem si
poslech ten příběh,
tak jsem si uvědomil,
že jsem to měl udělat v 15.
A že totiž ten vztek,
to rozlobení se, že ne.
Že už nikdy nedopustím pro svůj
vlastní život, aby byl chudý.
A abych žil ve vztazích,
ve kterých nechci žít.
A abych byl s lidma,
se kterýma nechci bejt.
A abych dělal práci,
kterou nechci dělat.
A abych se oprostil a osvobodil
od všeho to, co mi nevyhovuje.
Že v tom je cesta.
To je dobrý, že jo?
Ale vemte to,
že tam je mocná cesta zkovaná.
A mě to inspirovalo,
že tenhle ten klučík v 17 letech
drbnul, když si to vytrkuje.
Ten emoční proces,
který budeme chtít udělat taky.
Protože se chceme posunout dál,
že jo, v životě. Aspoň doufám.
Tak tam bylo to,
že tam je zdraví naštvání se.
Zdraví naštvání se.
Zdraví naštvání se. Ne.
Zdraví naštvání se vůči
autoritě, čili syn vůči otci.
Nebudu ti to tady dělat.
Zdraví naštvání se vůči rodovýmu
vzorci. Taťka, byli jsme,
jsme chudý a vy budete
synové taky chudý.
Čili v podstatě rodová kledba
přesunutá do hlavy dítěte.
A to děcko ne.
Já ti na to tady kašlu,
já tady dělat nebudu.
Drbnul mu s rejčem o
podlahu a šel pryč.
Čili v emočním programování
to znamená vysoký,
vysoká míra nespokojenosti,
která se, že jo,
projeví vysokým emočním
naštváním se,
že ne
a skutkem,
čili drbnu s tím a odcházím.
Znamená to tedy,
že ten člověk tím,
že se zdravě naštval,
tak ten vysoký emoční zážitek
způsobil přeprogramování mozku
ohledně peněz a během několika,
možná, nevím, časů,
nevětší časový posun,
jestli to byl rok, dva, tři,
čtyři roky,
vydělával milion za měsíc.
A to dneska je ještě víc peněz,
že jo,
v dnešních penězích je to kolik,
dvacet, čtyři, pět let zpátky.
To je ještě víc peněz dneska.
Čili vidíme to,
že jakmile se v mozku
přehodějí informace,
jakmile se v mozku předělají
synaptický zápisy,
tak se nám ta realita začne
natáčet jiným způsobem
a začnou se dít věci,
který nejsme schopni sami
vymyslet. Když si to vemte,
kolik super příležitostí jsme
chtěli hledat, kolik nabíde,
kolik možností, kolik partnerů,
kolik váhy, kolik jídla,
kolik nám toho různě chodí.
Jenomže ty nastavení,
který my máme,
který nosíme ve svý hlavě,
nás válcujou,
že nás to pořád vrací do toho
samýho a my, co jsme starší,
tak máme pořád vlastně
jako pocit,
že se točíme dokola a cyklíme
se dokola, viď?
Takhle jako máte podobně, no?
Ale zatím všim vždycky bude
nějaký přejatej rodovej vzorec,
který nás bude držet
v našem vztahu,
takže tam budeme přežívat
několik let,
několik desítek let a budeme se
bát z toho odejít pryč poněvač,
poněvač, poněvač.
Bude nás to držet ve stejný
práci několik let,
protože si budeme říkat,
jak to zvládnu, jak to udělám,
odkud mi potečou peníze a lepší,
málo, že jo, aspoň jistýho.
Ve zdraví nás to bude držet ve
blbý váze a ve zdraví jíme blbě,
tloustneme, jsme tlustý,
máme půbky, břicha,
zadky a všechno.
A přitom si všichni říkáme,
já to nechci.
A přitom tam furt dál jsme, viď?
Poněvač jsou to právě tady ty
různý rodový nastavení,
čili já bych byl rád,
aby jsme si to zkusili jako
říct trošku víc navostro.
Že když v něčem přežívám dlouho
a nelíbí se mi to,
ať už je to moje finanční
stabilita, ať už je to partner,
ze kterým jsem,
ať už je to domácnost a barák
a město, ve kterým žiju,
ať už je to práce,
ve který přežívám,
ať je to cokoliv,
která ta jedna věc,
ve která tě sužuje a ve která
se točí pořád okola,
a jak se to jmenuje,
a teď je potřeba se
vůči tomu vzepřít.
Už je ta emoce se nemusí
vyrobit hned,
a že to chce určitou míru
vlastní naštvanosti, si říct,
a já už nedopustím,
aby to takhle bylo.
A já si pomínám na několik,
nebylo jich moc,
na několik svých případů,
kdy jsem si řekl a dost.
Tak tohle to sám sobě neudělám.
Pomínám si na dva rychlý,
a to byly moje vztahové věci,
které jsem měl,
kdy jsem byl nespokojený ve
vztahu a už jsem nevěděl,
co s tím mám dělat,
tak jsem se zdravě vytočil na
tu míru a řekl jsem a dost.
Prostě dost.
Já tady to sobě nedopustím.
A za další, to bylo to,
když jsem se tak nenáviděl,
když jsem tak nenáviděl sebe,
že jsem sebe poškozoval sebe,
a tenkrát jednou jsem
se tak nenáviděl,
že jsem se málem jako zabil,
ale prostě jsem dělal věci,
které byly ošklivý.
A tenkrát jsem si tam slíbil,
že už tady to sobě
taky neudělám,
že nebudu na sebe takhle strašně
zlej a že nebudu tímhle tím
způsobem ničit sebe.
To byly dva takový momenty,
které alternovaly moji cestu.
Jo a ještě vidím třetí věc,
kdy jsem v nějakém osobním
naštvání se a vsteku řekl,
že než bych prohrál sám se sebou
tu svoji životní cestu,
tak radši umřu.
Že než bych vyhlásil prohru,
ve svý životní pouti a v boji
s těma různýma nastaveníma a
neúspěchama, že radši umřu.
Že se nikdy nevzdám,
že radši umřu,
než prostě se vzdám.
A tady ty tři okamžiky,
když to dneska vidím zpětně,
tak opravdu velmi intenzivně
měnili a změnili moji
životní cestu.
To zdraví naštvání se vůči tomu,
kde jsem se v té době nacházel.
Takže jasně,
že ta otázka dneska zní
a co mi ještě nevzdá.
A co mi ještě hníje
v životě tak,
že se proti tomu budu muset
intenzivně rozlobit.
A ne to tolerovat.
A možná někdy starší
lidé si říkají,
no a už to nějak doklepu.
A jedna moje kamarádka říkala,
no tak už já si počkám
na ty vnoučátka.
Takže místo toho,
aby to šla měnit ten svůj život,
tak už se smířila s tím,
co prostě bude.
Co jako je a už to teda mění.
Nebudu to měnit. Takže my,
když jsme starší,
tak si kolikrát říkáme, no hele,
víš co,
tak už se s tím prostě
nějak jako smíř,
protože takhle už to bude keci.
Nic nemusí tak, jak bejt,
jak to právě je.
Není to vůbec potřeba.
Jsou to převezený věci z našich
rodových vzorců. Takže já,
když si řeknu,
tak jak to chci jinak v
penězích? Jak to chci jinak?
Kolik chci mít peněz?
Kolik chci? Jak chci?
Co všechno chci teda platit?
A ten mozek je úplnej blb.
Je to hňuplnej synapsí.
Že on místo toho,
aby nám kolikrát řek,
no tady nebudeš šetřit,
ale budeme vydělávat víc.
Ne šetřit,
to je chudinský nastavení
z našich rodů, šetřit,
je to dořití, šetřit.
Ale vydělávat víc, ne?
Abych si mohl koupit to,
co chci. Abych mohl bydlet,
kde chci a dělat,
co chci a lítat, jak chci.
A mozek, to je moc,
to bys neměl, to je moc, moc,
moc. A to je blábol. No,
teď to některý mají,
tak už bych to nemohl mít taky.
Vzepřít se vůči tomu. Čili vím,
se vzepřít a vůči rodový
chudobě. A to vím,
že se to stejně ve
mně táhne někde.
Vzepřít se vůči rodový chudobě.
Že taťka prostě furt dřel a furt
pracoval a furt na ten barák a
pořád hypotéky a pořád někde.
Vzepřít se vůči tomu.
A já to udělám.
Až to dneska pro vás nahraju,
tak to udělám.
Vzepřít se vůči rodový chudobě.
A možná bojujete s jinýma věcma,
ať už to jsou vztahy se svým
partnerem, jestli máte odejít,
nemáte odejít, jak to rozdělíte,
jak tu zahradu vyřešíte,
jak se jim pořešíte,
jak to uděláte,
co jak uděláte a jak to celý
budete. A až vám to nejde,
tak zatím je malý naštvání se,
že už takhle ne.
Že to zkuste vyrobit. Říct si,
ale jak tady budu dlouho,
možná chvíli. A já nebudu.
Budu přežívat v tomhletom
polovičatým životě.
Budu tolerovat na sobě věci,
který nechci.
A budu tolerovat doma věci,
který nechci.
A budu tolerovat dovoleným,
který nechci.
A budu tolerovat město,
ve kterým nechci bejt. A šéfa,
kterýho nechci poslouchat.
A s kamarádama,
kterým já už taky nechci bejt.
A zdravě se na to vytočit.
Poněvadž tenhle příběh mě
to fakt jako zarazilo.
Že to je takový příběh,
že se ze zedníka stal chlápek
uznávanou autoritou,
který byl schopný vydělávat
mega za měsíc.
Úplně v pohodě.
Protože si svičnul v hlavě tím
naštváním na rodový situace.
A vzepřel se otci.
Přeprogramoval svoji hlavu.
A
zažil v podstatě úplně spontánně
něco, co mnozí znamená.
Co z nás hledáme celý
desítky let.
A já jsem v tom zahlít ten
princip, jak to funguje.
Že realita je plastická.
Všecko tady je v neomezeném
množství.
Ale pokud na to nemáme
programy v hlavě,
tak se nám pořád bude zobrazovat
to samé dokola. Stejný lidi,
stejná práce, stejný vejplaty,
stejný partneři, stejný známí,
stejný partnerský zážitky,
stejný nemoce, stejný těla,
stejný jídla, stejný dovolený.
Vůrt, všecko pořád dokola.
Stejný, stejný, stejný, stejný,
stejný.
Ale jakmile se do té hlavy
založí program, a teď je jedno,
jestli to budu dělat tím,
že někde zažiju nějakou
těžkou situaci,
anebo si ji vyrobím sám,
anebo si tam ty programy
naskládám
v močním programování.
Takže ta realita,
ta plastická realita,
se mi vlastně začne měnit.
Začne se mi natáčet.
Mě to fakt zarazilo a
překvapilo. A zarazilo mě to,
jak to může být jednoduché,
že ty příležitosti,
které hledáme nám, chodí domů.
A ty největší příležitosti,
příležitosti nikdy nevyschnou.
Nový a nový nápady a nový a nový
biznesy a nový a nový podnikání
a nový a nový věci
nikdy nevyschnou.
A nikdy toho nebude málo. A to,
kde jsme zpomalení, je jenom my,
pořád vznikají nový firmy,
nový nápady, nový věci,
pořád to vzniká.
Ale ty zpomalenci, omezenci,
zabedněnci, lenoši,
plný strachu jsme my.
My to jsme, který to blokujou.
Takže já se dneska opravdu chci
otevřít novým příležitostem,
novým věcem, novým myšlenkám.
Nebát se a vzepřít se
vůči tomu všemu,
co se mi do hlavy mohlo v
rodových věcech dostat.
Poněvadž beru,
že život je skvělá záležitost.
Že to je úžasná věc.
A když se to někomu podařilo,
tak proč by se to nemohlo
podařit mně?
Proč by se to nemohlo podařit
komukoliv z nás?
Protože není žádný rozdělovník
štěstí.
A nás tady zblbli 2000 let
nějakým církevním blábolem,
že prostě musíme tady pánu
bohu snášet, kdo ví co,
aby se nad náma smiloval.
Nic takového není.
My sami jsme tvůrci svých
vlastních světů.
A my sami si vytváříme.
Není žádný rozdělovník štěstí.
Ani nikoho,
kdo by seděl na obláčku a říkal,
tak ty seš teď takovej,
takže tebě teď nedáme.
Ale tamhle tomu dáme, víš,
protože ten nám toho kadidla
přitáhl dost.
Teď nás tady všechny vovoněl,
takže my jsme teď všichni
spokojení.
Tak mu tady dáme do toho košíčku
ty hezký věci. Ale tamhle tomu,
ten sedí u piva,
tak tomu nedáme nic.
Nic takového není.
My sami si vytváříme svůj
vlastní život svým vlastním
nastavením.
Takže borci a borkyně,
neupadněte v pokušení,
poněvadž pokud nezměníme
svoje vlastní palice,
tak se nám bude točit pořád
to samé do kola.
A když se nám točí to samé do
kola a zdravě se nenaštveme,
tak se nám bude dál točit pořád
to samé do kola a budeme
si myslet,
že pan osud a že soused a že
vstát a vlády a kdo ví co,
že oni za to můžou,
ale přitom si to vytváříme
vlastně všechno my svým vlastním
podvědomým nastavením a svýma
vlastníma vzorcema.
Takže rozhodněme se dneska
proto, že chceme žít hezky,
že chceme žít plný
nadšení a vášně,
že chceme žít pokojně ve čtyřech
oblastech v práci, v penězích,
ve zdraví a ve vztazích,
že chceme žít nadšeně tady
v tom zbytku života,
který ještě máme a užívat si
každou chviličku, kterou máme,
Poněvadž když jsem pramen plnej,
tak i všichni ostatní kolem mě
budou z toho pramenu brát,
budou moct sát,
budou moct si užívat s náma a to
je smysl života, že? Radost,
vášeň, nadšení,
dobrý pocit,
radovat se z toho, že žiju,
že vidím slunce,
že se můžu vykoupat,
že si můžu dát něco
dobrého k jídlu,
to je smysl života, že?
Nic jiného zatím nevíme a to je,
jestli něco jiného bude nebo
někdy čert ví. My nevíme,
co bude dále,
jestli to vůbec jde dále,
jestli něco,
to se dovíme jednou,
ale teď nikdo z nás to neví,
co je dále.
Možná některý chytrlí
ním mektají, že jo,
ale důkazy nemají, slyšnou keci.
Čili žít teď a v faktuálním
okamžiku je jediné to, co máme.
Takže hele,
užívejte,
protože to opravdu stojí za
to a je to to jediné,
co tady v podstatě jako máme.
Tak jo,
mějte se krásně a zase u dalšího
podcastu se na vás budu těšit.
Tak zatím, ahoj.