Subscribe
Share
Share
Embed
Jak to chodí ve ScioŠkole? Sciosféra je podcast o principech ScioŠkol. Určený každému, kdo se chce hlouběji ponořit do konceptu škol, jež připravují děti na budoucnost. Pomáhá rozplétat, proč se věci ve ScioŠkolách ději tak, jak se dějí – a jak se to potkává se životem a světem kolem. Moderuje Barbora Tichavová, která je členkou týmu pedagogické koncepce ScioŠkol.
Dobrý den všem, tady je Bára Tichamová ze Scio. Zdravím všechny průvodkyně a průvodce z našich škol a vítám vás u 4. Dílu našeho podcastu ScioSféra. A protože je čtvrtý, tak se budeme věnovat 4. Principu naší pedagogiky.
Bára:A tentokrát je mým hostem Katka Kašíková z pedagogického panelu. Ahoj Katko.
Katka:Ahoj.
Bára:Než přečtu 10 princip a pustíme se do toho obsahu, tak jak je dobrým zvykem trochu představím. Katka je ve Scio zhruba 10 let. Zakládala brněnskou školu v Heršpicích, což byla jedna z prvních škol, z ScioSchol. Tam ve vedení působila pět let a pak se přesunula do rady, kde je taky zhruba 5 let nebo 5 rokem a na starosti tam má mimo jiné vzdělávání, organizaci akcií, ale taky s námi spolupracuje na podpoře pedagogické koncepce a je členkou pedagogického panelu. Tak tolik okatce a teď už se pojďme vrhnout na 10 zmiňovaný čtvrtý princip.
Bára:Děti vedeme 10 Když se to takhle řekne, když se na to já podívám očima rodiče, tak je to pro mě velmi zajímavý, kdo by nechtěl, aby jeho dítě bylo autonomní a zodpovědný. Ale zároveň to může vyvolávat nějaký obavy. Co to vlastně všechno znamená a jak se to může projevovat. Co bys na otázkou začínajícímu průvodci, který možná si klade otázky podobně jako rodiče, odpověděla, jak si to v našich školách představit na několika příkladech?
Katka:Už když jsem začínala před deseti lety, tak téma autonomie nebo nějaké vnitřní motivace bylo vždycky to hlavní, kterým jsme se ve ScioSféraole v Herpicích řídili nebo obecně ve ScioSféraolech. Myslím si, že jsme nebyli zdaleka tak daleko, jak jsme teď. A vždycky vyvstávaly otázky třeba od rodičů nebo od průvodců. Tak co to znamená? To znamená teda, že si děti dělají, co chtějí nebo že si vyberou téma a teda ho nějak dělají, co to znamená?
Katka:Tak my jsme se jim snažili vysvětlit, že v praxi to je vlastně o dost složitější. Že to, že si mají možnost vybrat to svoje téma nebo dělat si, co chtějí, že tomu vlastně předchází dost kroků konkrétních, které ty děti I průvodce na té cestě k autonomii musí absolvovat. A my vlastně děti vedeme k tomu, aby se učili řídit to svoje učení. Aby věděli, proč to dělají a aby tomu rozuměli. A je to dost teda těžká práce, protože je to fakt velmi náročný úkol.
Katka:Oni mimo jiné musí vlastně umět si třeba tu svou práci naplánovat. Musí umět udržet čas, který si na tu práci stanovili. Nebo se učí říci o pomoc, když to nezvládají, což je vlastně taky velmi těžký úkol. Zároveň dostávají zpětnou vazbu. Vedeme ji k tomu, aby I oni dávali ostatním zpětnou vazbu a aby dokázali sami zreflektovat tu svou práci.
Katka:Tak to je za mě v kostce, co může ve škole znamenat autonomie dítěte.
Bára:A když jsi říkala, že je to složitější a že to znamená řadu konkrétních kroků, které k tomu vedou, tak ty kroky to je to, co si teďka pojmenovávala naučit děti plánovat, naučit děti řídit svůj vlastní čas. Nebo jsou to ještě jiné věci, které zatím nepadli?
Katka:Naučit je přemýšlet o sobě, znát se a přemýšlet o tom svém učení a o tom, kam se chtějí dostat a jakou cestou k tomu zvolí. Znáte rizika, která je na té cestě můžou potkat, rozumět jim, umět překračovat různé překážky, které je budou potkávat, umět spolupracovat, protože pravděpodobně na té cestě nebudou sami.
Bára:Už jenom teď z toho tvého výčtu, ať už tohohle nebo toho předchozího, se mi zdá, že je toho vlastně hrozně moc, co souvisí s tou autonomii. Já bych si ty brďo, to je fakt složitý téma. Kde ho najdu nějakým způsobem popsaný? Nebo čeho se vlastně můžu chytit, abych skutečně domyslel dobře všechny souvislosti a všechny kontexty a všechno, co je třeba s dětmi projít a naučit je. Mají pro to průvodci někde nějakou podporu?
Bára:Napadá tě něco?
Katka:Průvodci mají určitě teď už podporu. Za mě, určitě velkou podporu mají ve Scio cílech. Tam teď můžou najít I v novém upgradu nebo v chystané redaktice, třeba odolnosti, tak tam můžou najít noty, jak si 10 čas s dětmi plánovat. Zároveň si myslím, že je hodně dobré sdílet s ostatními scioškolami, které jsou třeba už v něčem dál. Sdílet dobrou praxi, ať už třeba přes plánování hodin, přes mentorské rozhovory, po vůbec organizaci té školy jako takové.
Bára:V tom principu zaznívá, že ta míra autonomie má odpovídat schopnostem a věku dítěte. Proč je to podle tebe důležitý vzít v potaz? A jak se to může lišit třeba u dítěte v prvním trojročí a ve třetím trojročí?
Katka:To je hrozně důležitá věc, na kterou máme myslet, protože ta schopnost sebeřízení u člověka, u dítěte se postupně vyvíjí. A ještě se může vyvíjet různě u každého jinak. A máme na to myslet, protože dítě třeba v prvním trojročí nebo od nějakých šesti třeba do devíti let potřebuje úplně jiný přístup než ty starší děti. Potřebuje nějaké konkrétnější návody, kratší, třeba termíny, užší volby. A v tu chvíli ta naše role je naučit se v tom pohybovat.
Katka:Tak, aby třeba už ve druhém trojročí se ty volby rozšiřovali, samostatnost se dál rozvíjela v té vyšší míře, třeba volnosti. A v tom třetím trojročí si myslím, když ty děti už u nás jsou třeba těch šest let, tak si myslím, že už je potom opravdu vidět, že jsou na to zvyklé a že ty jejich schopnosti a dovednosti v této oblasti se opravdu rozvíjí. Že jsou schopné samostatně si volit témata. Ví, co se o nich očekává. Ví, co oni sami od sebe mají očekávat a umí s tím pracovat.
Katka:A myslím si, že pokud to správně nenastavíme, tak to dítě opravdu může ztrácet motivaci a může ztrácet sebejistotu v tom, že ty věci třeba dělá dobře, protože se v nich vlastně trochu může utopit. A myslím si, že to je náš kus práce v tom, že to je prostě na těch dospělých, protože my máme v tom podpořit.
Bára:Mě k tomu napadá, že jsem vlastně jednou v jedné z našich ScioSchválně zaslechla takový aha moment od někoho z průvodců, když se vlastně zvědomil, že ta autonomii je skutečně jako postupná. A ve chvíli, kdy to pole těm dětem otevřu příliš široce, tak oni tam ztratí schopnost se orientovat, ztratí nějakou pevnou půdu pod nohama, sice to možná může budovat trochu jejich odolnost, ale otázka je, jestli to pro ně nebude takový chaos, který bude kontraproduktivní spíš, než nějaký k tomu, aby se to dítě bylo schopný pohybovat, řekněme, v nějakém volném prostoru, ať už učebním nebo jakémkoliv jiném, je opravdu postupná.
Katka:Já to jenom ještě doplním. Má to být na hraně zvládnutelnosti pro ně, tak, aby to pro ně byla ještě výzva, ale aby zůstali pořád v té zóně učení. A musíme vlastně brát v potaz I to, že I to dítě v tom prvním trojročí nebo respektive ve druhém trojročí může být každé jiné. A každý to může potřebovat v tu chvíli danou jinak.
Bára:No a teď mě přirozeně jako průvodce a jak to poznám, kdy je ta správná míra autonomie u toho, kterého dítěte?
Katka:Myslím si, že to může být jak pozorováním, protože průvodce s tím dítětem tráví nějaký čas. Vidí, jak pracuje, vidí, jak dokončuje úkoly, jak je pro něj třeba snadné spolupracovat se spolužáky, prezentovat. Tak to si myslím, že je jako část velká. A další podle mě skvělý nástroj jsou mentorské rozhovory, které když se to podaří dobře nastavit, když to dítě třeba má možnost volby toho průvodce, kterého chce jako mentora, mají v sobě vzájemně důvěru, tak si myslím, že to je jeden z nástrojů, které to dítě opravdu může hodně posunout. Myslím si, že zase je na průvodci, aby zhodnotil míru schopností v nějakém konkrétním čase toho daného dítěte.
Katka:A 10 mentorský rozhovor může být vlastně široký v tom, že někdy vlastně jenom poslouchám a jenom se doptávám a to dítě si na všechno přichází samo. Ale ve chvíli, kdy to dítě třeba ještě není úplně připravené, tak ho můžu víc vést a můžu mu pomáhat s nějakou větší podporou. A to si myslím, že je vlastně hrozně zajímavé, protože s každým dítětem vždycky to bude probíhat jinak.
Bára:Mě ještě napadá, pojďme zkusit být konkrétnější a zkusit uvést pár příkladů, a třeba odstupňovaných, ať už po trojročích nebo po nějakých obecnějších stupních, protože už tady zaznělo, že to není jenom o věku toho dítěte, Tak nějaké konkrétní příklady, jak vlastně můžou vypadat ty stupně té autonomie. Odkud kam se to dítě může posouvat a jak si to průvodce, který vstupuju do ScioSkólu, můžu opravdu konkrétně představit?
Katka:Tak já jsem vždycky pracoval spíš se staršími dětmi. Ale zkusím mě uvést nějaké příklady, tak když tak mě potom v komentářích kolegové třeba z prvního nebo z druhého trojročí můžou doplnit. V tom prvním trojročí si myslím, že by třeba děti měly mít možnost využívat nějaké gradované úkoly, přičemž je průvodce provází tím, aby třeba nezůstávali jenom u těch jednoduchých úloh, ale zkoušeli I ty těžší při nějaké podpoře. Zároveň třeba mají možnost volby třeba ze dvou témat, která si vyberou. Nebo vyberou, nevím, barvu nebo prostě způsob, jestli budeme prezentovat písničkou nebo přednesem.
Katka:A měli by prostě cítit ty děti větší jistotu a bezpečí, že mají možnost volby, ale zároveň jsou v nějakém ohraničenějším prostoru než ty starší děti. U druhého trojročí si umím představit, že už třeba to dítě je schopné si zvolit I téma bez nějaké užší nabídky. To už je teda trošku vyšší stupeň. Umím si představit, že tam je třeba nabídka pěti témat a to dítě si vybírá. A třeba I na základě toho pak udělá nějaký dodatek, jako rozpracuji ještě další téma.
Katka:Zároveň už zase ty děti mají třeba větší autonomii v tom, jakým způsobem chtějí pracovat, protože už se znají lépe, už ví, co jim víc vyhovuje při práci. A u toho třetího trojročí tam už se často stává, že děti přichází opravdu se svými tématy, které vychází jenom od nich. A už dokážou víc pracovat s tím nějakým nastavením plánu, jak budou pracovat nastavením cíle. A I vlastně způsobem, jakým chtějí fungovat. Zároveň asi už dokážou I zhodnotit, jak třeba chtějí prezentovat, jakým způsobem.
Katka:A ty možnosti těch voleb jsou vlastně velké. A to je asi všechno, co mě k tomu teď napadá. Teď jsi měla ještě jednu myšlenku, která mi vypadla.
Bára:To vůbec nevadí. Když jsem tě poslouchala, tak jsem si říkala, že vlastně na některých školách slýchám občas, že rozlišují mezi učební autonomii a školní autonomii. Vnímáš ty tam nějaký rozdíly a něco, co třeba vyžaduje odlišný pohled na věc?
Katka:Já jsem o tom nikdy takhle moc nepřemýšlela, ale nedávno jsem to taky zaslechla, že to takhle ve školách je. A vlastně ano, je to tak, protože když se zase podíváme na to dítě v prvním trojročí, tak ta jeho školní autonomie je trochu menší než ve druhém trojročí a asi úplně jiná než ve třetím trojročí. To dítě v prvním trojročí se učí fungovat, učí se zacházet s těmi nástroji, které mu průvodce ukazuje. Učí se fungovat v té skupině. Prostě u toho prvního trojročí mě tam pořád vyskakuje to slovo bezpečí.
Katka:Tak to je to, co mu tomu dítěti máme dát. S nabídkou toho prostoru. To znamená, že třeba se může stát, že to dítě v tom prvním trojročíma I nějaké hranice v tom, kde v tom prostoru ve škole se může pohybovat podle toho, jak ta škola vypadá. Nebo co třeba všechno může zvládnout sám. Nevím, ať už je to třeba po nějakou práci třeba s kopírkou, tak za prvé to tam to dítě nemusí vůbec dosáhnout nejprve.
Katka:A třeba musí naplnit kritéria, která jsou k tomu potřeba, aby mělo třeba certifikát na to používat kopírku. Myslím si, že ve druhém trojroči už zase ty děti se víc posouvají a jsou schopné nějak víc se třeba zapojovat I do shromáždění, které pro ty děti z prvního trojročí může být náročné. A vím, že to občas může fungovat tak, že třeba tlumočí průvodce těm dětem z prvního trojročí, co se tam vlastně řešilo, aby tomu rozuměli. A aby chápali, že když něco se rozhodne, tak co to vlastně znamená. V tom druhém trojročí se už děti v tomhle posouvají, už bývají většinou víceméně plnohodnotnými členy toho shromáždění.
Katka:Rozumím tomu, že když se něco rozhodne, tak za to pak neseme důsledek. No a ta autonomie se potom samozřejmě v tom třetím trojročí už zvyšuje o to víc. Ty děti jsou schopné, když jsem se dostal k tomu shromáždění, třeba to shromáždění vést. Rozdělit si tam role, jaké tam budou mít. A vlastně plně vnímat ty důsledky, které jsou s tím spojené.
Bára:Děkuju za to. Přemýšlím teď o tématu možná pro průvodce víc než pro děti. Jak unést důsledky autonomie dětí, rostoucí autonomie dětí. Já umím si představit, že to někdy může být náročné téma. Kdy děti přichází s něčím, co je možná pro průvodce těžký jim v tom 10 prostor dát nebo dát jim tu důvěru a tak.
Bára:Setkala se s tím někdy sama u sebe
Katka:Mě to vždycky hrozně bavilo. Ty nápady, s kterými oni přicházeli. Mnohdy I pro mě třeba bláznivými, ale vlastně se mi to moc líbilo 10 jejich úhel pohledu. Ale samozřejmě se někdy stalo, že 10 nápad byl už nějak přes moji možnou míru nějakého souhlasu třeba v oblasti bezpečí. A vždycky jsem se snažila jim vysvětlit, proč to tak mám.
Katka:A že je třeba možné, že jiný průvodce to takhle nemá. Ale že v tuhle chvíli jsem tam s nima já. A že to prostě je pro mě hrozně složité. A vlastně jsem se vždycky setkala s tím, že měli když jsme si to takhle řekli, tak ty děti to pochopili a nešli do žádné opozice.
Bára:A vnímala si I u sebe nějakej postupnej rozvoj nebo možná jako posun v tom, jakou míru té autonomie a tedy taky důvěry, jsi schopna těm dětem dávat?
Katka:Určitě ano. Já jsem v tom projektu 10 let A myslím si, že 10 můj přístup obecně se vlastně pořád posouvá. A jestli si můžu dovolit takovou nějakou osobní historku, stalo se mi teď někde, že jsem říkala nějakou zkušenost ze školy v tom, že mě dítě v nějaké škole, ve které to není moje domovská škola, to už já teď v tuhle chvíli nemám, upozornilo na to, že jím někde, kde se jíst nemá podle jejich pravidel. Třeba na gauči ve třídě. A pro mě to samozřejmě automaticky znamenalo, když jsem se omluvila, šla jsem jíst tam, kde můžu.
Katka:A když jsem to vyprávěla někde veřejně, tak 10 člověk reagoval No to je hrozný ty děti dneska, co si dovolí. No to je právě skvělý. Oni si ty pravidla vytvořili a očekávají, že budeme dodržovat I my. Tak v tom mně to přijde vlastně hrozně fajn.
Bára:Tam je hrozně hezký I vlastně ta partnerská úroveň mezi dětmi a průvodcema a nějaký respekt vzájemny. Ještě chvíli u toho tématu zůstanu, protože mi přijde pro průvodce možná hodně zajímavý. U té schopnosti unést tu míru, té autonomie těch dětí, já jako průvodce. Dokázala bys průvodci,
Katka:No, to je těžká otázka. Já si myslím, že se máme hlavně vždycky v sobě vnitřně uklidnit. A posilovat důvěru v ty děti. Oni toho zvládnou opravdu strašně moc, když jim ji dáme. A možná zvládnou neplnit naše očekávání, ale vlastně svoje představy a svoje chtění, co mají.
Katka:A za mě to je takhle v pořádku. A pak bych doporučila být autentický. A vlastně si sám sobě říct, jestli to takhle pro mě je správně. Jestli jsem třeba na správném místě, jestli nepřekračuju něco, co už v takhle nemám.
Bára:Díky moc, to mi přijde vlastně velmi podnětný pro člověka, který o tom takhle přemýšlí. Já se teď trošku posunu a zaměřím se na druhou část toho principu, která mluví o tom, že umožňujeme dětem zabývat se vlastními tématy. Co všechno z tvé zkušenosti může být tím vlastním tématem dítěte? A možná k tomu rovnou doplním, je někde nějaká hranice, za kterou už nemáme jít ve volbě vlastního tématu ze strany dětí?
Katka:Já tu hranici mám vlastně velmi daleko. Já si myslím, že jakékoliv téma, které ty děti zajímá, je prostě téma. Zároveň pokud se to, pokud už je to na nějaké hraně třeba bezpečnosti nebo třeba pokud si myslím, že to téma je pro to dítě ještě nevhodné I nevím, teď třeba nějakého morálního pohledu, tak bych neřekla ne, ale snažila bych se mu vysvětlit, proč si myslím, že to není vhodné. Nebo třeba to téma je hodně široké a vlastně bych ho třeba potřebovala víc specifikovat. Nebo si myslím, že by to bylo jednodušší pro to dítě nebo nějak prostě pro něj víc uchopitelné, tak to jsou asi takové jako tři věci, ale jinak si myslím, že všechna témata, se kterými přichází, jsou zajímavá.
Bára:A kde v životě ScioSkól je prostor vlastně pro to, aby děti přinášely ta vlastní témata?
Katka:To je asi hrozně různé. Jak bude se to odvíjet od každé školy. Vím, že tam, že je prostor v nějakých projektových částech, ale myslím si, že to je třeba I shromáždění, je to kruh, jsou to kolení časy. Vlastně když jsem to teď vyjmenovala, tak si myslím, že těch časů je vlastně docela dost.
Bára:Jaká vlastně v tu chvíli, kdy se dítě zabývá vlastním tématem, je role toho průvodce?
Katka:No za mě vlastně dost podobná v každém jiném časem. Máme být průvodci, máme vést a máme podporovat a máme pomáhat. A to si myslím, že je vlastně v každém tom čase podobné.
Bára:Myslíš, že to s sebou nese I nutnost stát se řekněme odborníkem na téma, které si dítě vybírá?
Katka:Já osobně si myslím, že ne. Pokud to třeba nebude moje téma, tak taky chci být svá a taky samozřejmě chci mít právo říct, že tohle prostě není téma, kterému se já chci úplně věnovat. Ale jsem tam v té roli průvodce a pomůžu mu, jak budu umět. A budu s ním hledat ty prostory a místa, kde se v tom může posouvat.
Bára:Vlastní téma. Proč to v těch principich máme? Proč je to tak silný, že jsme se rozhodli to vtělit nějak do našich pedagogických principů? Co to vlastně dětem přináší?
Katka:Dětem to přináší možnost mít na výběr I to, co v tu chvíli danou chtějí dělat oni. To, co je jejich osobního, co je baví. Může jim to zvednout sebevědomí, můžou ukázat ostatním, v čem jsou třeba dobří, můžou zažívat úspěch, Nebo můžou prohlubovat svou odbornost už potom v těch vyšších ročnících, třeba nebo na střední škole studenti. A můžou obohacovat ostatní. A myslím si, že to hodně dobře je propojené s tou vnitřní motivací, která pak může se rozvíjet I v těch dalších oblastech, třeba které nejsou úplně jejich parketa.
Katka:Ale když máme možnost volby dělat něco, co nás baví, tak je to prostě skvělé.
Bára:Jak to pak dobře vyvažovat ze strany průvodců s tím, co je taky jedním z principů, že vlastně to, co do školy přinášíme, měli do školy na základě našich vlastních principů vnášet my jako průvodci?
Katka:Myslím si, že to zase může vycházet z mentorských rozhovorů. Na mysli to, aby toto dítě přijalo. Že to tak má být a proč to tak je. Nebo vlastně asi nejenom z těch mentorských, ale myslím si, že v životě děláme I věci někdy, do kterých se nám třeba úplně nechce. Ale v nějaké fázi nemusíme nebo třeba úplně nerozumíme tomu, v čem se nám to do budoucna může hodit nebo v jaké spojitosti je to třeba I s tím naším zájmem, kterým máme.
Katka:A je na škole, na průvodcích, aby to těm dětem dobře vysvětlili, aby jim dobře dokázali zprostředkovat, proč je to důležité. A vlastně zvolili I správné nástroje k tomu naplnění.
Bára:A rozumím tomu teda správně, že říkáš, že ty věci mají být v rovnováze, že ta věc nestojí tak, že bychom měli upřednostnit témata dětí nad řekněme obsahem vyplývajícím ze ScioScílu. Vnímáš to takhle?
Katka:Ano, vnímám to tak. A vlastně I ta autonomie vždycky má nějaké ohraničení, protože třeba žijeme ve společnosti, ve skupině. A ta moje svoboda by neměla omezovat svobodu někoho jiného. A máme se učit I těmhle věcem. Vyvažovat, být v rovnováze a mít nějaké hranice, ve kterých se cítíme dobře.
Bára:Tím uzavírám povídání o čtvrtém principu. Katka, mockrát děkuji za tvoje myšlenky a za sdílení tvých zkušeností.
Katka:Děkuju.
Bára:A příště náš seriál o pedagogických principech uzavíráme. Tentokrát naším hostem bude Jirka Hlinka a budeme se věnovat principu, který mluví o tom, že se neustále učíme. A změna je pro nás trvalý stav. Děkuju mockrát, mějte se pěkně. Ahoj