Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast, který mění váš život ve 4 důležitých oblastech vašeho života. Bez rovnováhy v těchto oblastech se ztrácí dobrý pocit a život nemá dostatek šťávy. Jmenuji se Aleš Kalina a jsem autorem patentované metody Emoční rovnice. Propaguji myšlenku Dobrý pocit pro každého. Vydal jsem dvě knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál, kterých se prodalo skoro 50.000 výtisků. Před 13 lety jsem založil školu koučů Emočních rovnic.
Tak já vás zdravím.
Dnešní téma, jak vlastně
poznám, co je v životě dobře.
A to je otázka, kterou si často pokládáme,
mám jít do prava, do leva, mám jít do
zadu, nebo spát, nebo si lehnout, mám
jít dělat tady tu práci, tamhle tu
práci, nebo mám být s jedním člověkem,
s druhým člověkem, mám jít do investice
sem, mám cvičit, nemám cvičit, znáte to?
Těch otázek, který kolikrát
sami sobě pokládáme.
A někdy nám se z toho úplně točí palice.
A já si vzpomínám na ten svůj
příběh, který jsem prožíval
velice, velice intenzivně a
byly ve směs dva drsný příběhy.
A ten první byl vlastně, s
kterou holkou mám v životě bejt.
A se tím, s kterou bych měl trávit čas,
protože jsem byl takovej jako kluk,
který měl obrovský kvanta známejch a
ženských, kolem mě bylo tři kvadrilióny
a pak zase, když přišla revoluce, tak
jsem začal podnikat a teď teda jako v
čem bych teda vlastně měl začít podnikat?
Ty hele, to byla fakt drsnota, fakt
makačka a ve směs, dneska to můžu
říct, když už mám tak trochu odžito.
Že jsem nic z toho neudělal dobře tenkrát.
To je drsný, co?
Jestli řeknete, jo, tak Borec tady dělá
osobní rozvoj a on přitom je úplnej hňup.
No to je pravda a jako
kdo by nebyl jako hňup.
My jsme vždycky způsobem všichni hňupy,
aniž bychom si to jako uvědomili a Ta
otázka proto zní velice často, co teda
bych měl, s kým bych teda měl jako
žít a s kým bych měl založit rodinu
a jakou práci bych měl dělat a jaký
status bych měl mít, jaká bych měl jet.
A to ještě si vemte, že kdyby byly
možnosti lítání do vesmíru, tak
ještě budeme přemýšlet, na který
planete bychom měli žít a jak dlouho
tam poletíme a s kým tam poletíme.
A jestli se toho vůbec ještě dožijeme,
protože ty nejbližší planetární systémy
jsou desítké stovky světel nejhle
daleko, ty jo, tak naštěstí toho jsme
ještě ušetřený, ale budoucí generace...
To samozřejmě tohle to budou řešit úplně
stejně, takže ono se umět nebo vědět v
sobě, kudy bych měl jít, jak bych to měl
dělat a s kým bych to měl dělat a proč
bych to měl dělat a jestli bych to vůbec
měl dělat, je docela náročná otázka.
A víte co, ono je tam taky na tom
zajímavé to, že mě bylo 20 let.
Tak jako vy jste to ani nemuseli
poslouchat, ale já už mám něco od
džito a tudíž velice rád používám
ty slova životní statistika.
No a i když možná můžeme tisíckrát
narazit na někoho, kdo řekne, hele
náhody a osud a stejně si nic neuděláš.
Tak já žiju v domění, že uděláš, že
je možný se naučit se dobře rozhodnout
a že je možný vědět ne to, co bych
měl v životě dělat správně, ale
to, z čeho budu mít dobrý pocit.
Že vlastně to podstatné není s kým, kde
a jak, ale jak se u těch věcí cítím.
A to ne je krátkodobě, že si chlapi
tam neskočejí někam za holkama a
holky si upečou dva kilometry dlouhej
štrůdl a u toho se emočně ukojejí na
pár chvíl, aby pak zase za chvilku, že
jsme měli nepříjemný myšlenk, že jsme
tlustý a nebo že máme nějaký choroby.
Ale že dlouhodobě...
Můžu mít svůj příjemnej, dobrej
pocit a můžu se u toho cítit dobře.
Ty vole, mně přijde, že
to je fakt jako dobrý.
A já když si vzpomenu na ten svůj
příběh, kdy jsem byl čtyři roky sám
a vlastně jsem nemohl nikoho najít.
Možná člověče pět let a teď holek pokole
mě bylo a jako pěkný, milý, všecko skvělý.
A já jsem nevěděl, s kým mám bejt a
koho si mám vybrat a podle čeho si to
mám vybrat a jak se to vlastně dělá.
A pak se mi po revoluci
naskytly neskutečný přípěhy a
případy, jak začít podnikat.
A já si vzpomínám, jak jsem tuhle byl na
Orlické přehradě někde v karavanu a vůbec
jsem nevěděl, co mám dělat, jak to mám
dělat a pro jakou firmu se rozhodnout.
A pak, když jsem konečně jel
do Německa pro svůj první
počítáč, a to bylo přivesen.
Přivez jsem počítač, to byl nějaký
devadesátej rok, devadesátej první rok,
jsem přivez počítač za sto tisíc, to
bylo přes dvacet mých platů a tady bych
ho v obratem ruky mohl prodat za dvěstě,
protože těch kompů tady bylo málo.
Tak si vzpomínám, jak jsem šel mezi
domů a mezi svoje blízké, říká,
já mám super nápad, to bude super,
já to jako prodám, že jo, schrábnu
sto tisíc, tedy dvacet mých platů.
Víte, kolik by to dneska bylo peněz jedný
obrátky, no a zajedu do Německa znova.
A to jsem jak kretén
ještě jel až do Mnichová.
No, proč jsem jel do velkého
obchodu někam německýho, že jo?
Proč jsem to šel kupovat do obchodáku?
Plnou kapsu jsem měl peněz a marek,
ať jsem tam přijel a ta Němka na
mě tak jako koukala a říkala...
A odkuď vy jste, že já tam
ládoval ty bankovky, jsem směnil
nějakým podchodům v pražským kině.
Jo, poněvadž Marka přes banku byla tenkrát
28 a on se to dalo koupit na černým trhu.
Jo, podle anonce, že jo,
jsem to koupil za 18 korun.
Prostě nadšený kluk a jedeš, prostě
koupíš to, přivezeš to a teď ty blízký.
Ale prosím tě, jdi do zaměstnání.
Celý život chodili do zaměstnání, tak
já jsem taky jako měl jít do zaměstnání.
A pak si vzpomínám, jak jsem jednou
přišel domů a říkám, hele, mám dobrý
nápad, v Praze je blbá voda z těch trubek
starých, co komouši neměli čas vyměňovat,
tak já budu vozit čerstvou dobrou vodu.
Tyjo, to byl devadesátej první rok, budu
vozit čerstvou dobrou vodu, jo, z toho
skrkonož vodně kutné, tak jako to bude,
prostě to bude jako docela dobrý, tak
prostě to nějak si dohodu s blíkárnama,
ty měli ty pytlíky, do kterých balili
mlíko a sklejený flašky, tak se s nima
nějak domluvím a prostě budu vozit,
Dobrou pramenitou vodu jednoduše z hor.
No a co si myslíte, že mi
ty blízký tenkrát řekli?
Ty vole, ten se nám úplně zbláznil.
Pan Trautumberg se probral,
on bude lidem prodávat vodu.
Ty vole, dneska je to docela běžná věc, že
se jako všude možně prodává voda, že jo?
No a takhle jsem se tím různým
životními příběhy různě motal.
A to zdaleka, zdaleka, není konec,
prosím vás pěkně, poněvadž, potom
jsem si udělal zkoušky z daňovýho
poradenství, to bylo v roce 95, 96,
jako úžasná věc, že jo, a A pak jsem
dostal podnikatelskou nabídku, dělat v
Microsoftu zase něco a v jiných, v 95.,
96.
rok, dělat takový ty dobrý funkce,
protože to tady nikdo pořádně neuměl a
já měl zkoušku z daňovýho poradenství,
takže jsem se v tom docela jako vyznal.
A teď mi ta hlava zase řekla, no ale
to bys neměl a měl bys radši podnikat
a měl bys radši tohleto, támhleto.
Takovejch zmařených příležitostí, na
který já dneska jako koukám a říkám
si, dobře, tak co to teda vlastně je?
Je jít v životě správně.
Co to teda vlastně znamená
jít v životě dobře?
Aby člověk na to mohl koukat trošičku z
dobrýho úhlu a nemusel strkat hlavu do
žumpy a říkat si, no to jsem tenkrát ale
byl, já jsem se tím protrápil několik
let, možná 10, 15 let se člověk trápí
ve vztahu, pak se trápí v práci, pak se
trápí v investicích, pak se trápí s váhou.
Takže ta otázka, co je teda
vlastně v životě dobře?
A jak bych vlastně v
životě měl jít, aby...
A jednoduše jsem si toho vyčítal co
nejméně, že my vždycky budeme dělat
chyby, že jo, na to musíme takhle koukat,
že vždycky v životě budeme dělat nějaké
chyby a není možný být úplně dokonalej,
to by nás to tady asi nebavilo, ne,
kdyby jsme úplně všecko, ale ta cesta
prozkoumávání planety a života je úplně
skvělá, jenom, Aby zase těch průšvihů
nebylo moc, a když uděláme v práci něco,
tak s tě budíš, ale když uděláme v rodině
chybu, a když uděláme v investicích
chybu, a když uděláme ve zdraví chybu,
že nám v nějaké nehodě upadne noha,
nebo máme 50 kg navíc, to jsem včera
tady v sámošce, jako viděl holku,
tam měla sat 80 kg navíc a to sádlo.
Už vůbec nemělo, kam by zalezlo,
takže prostě ona měla pusu, prostě
jak ten obličej natekly, že už
nevěděla vůbec ani pořádně a hele
frk brambůrky, že děláme takový jako
zásadní životní chyby, poněvadž nevíme
vlastně, co s tím svým životem dělat.
No, čili za ty roky jsem vymyslel.
A vyskoušel způsob, který používám
do dneška, který se mi líbí,
který je skvělej, který velice
rád sdílim a který může používat
každej, když na to bude mít chuť.
Vychází to vlastně z toho, že když
jsem se koukal na děti na písku, Jak
jsou nadšený a vášnivý, jak vůbec
neřeší, kolik je hodin, tak mi došlo,
že ten první úplně úžasný krůček je,
jak se cítím u těch věcí, který dělám.
Jak se hlavně cítím u toho,
když je začínám dělat.
Takže první krásná,
skvělá věc je dobrý pocit.
Ta největší a nejlepší ingredience,
jak se u těch věcí cítím, jaký ten
pocit je, jak se cítím u toho, když
dělám to, co dělám, jak se cítím
s partnerem, jak se cítím v práci.
A když se tam u toho cítím dobře, tak
mám první důležitou značku, že jdu dobře.
Takže když já se tam zpátky do toho
vrátím a zeptám se sám sebe, hele, když
jsi byl u toho rozhodnutí, že jsi se měl
rozhodnout pro nějakou babu, pro nějakou
holku, pro matku dětí, vůbec pro rodinný
zázemí, tak jak jsi se u toho cítil dobře?
A ne, to by se mělo, takhle by
se mělo a takhle to je správně.
Jak jsi se u toho cítil?
Jaký byl ten tvůj primární pocit,
když jsi s tím člověkem byl?
A pak je další ještě druhá ingredience
a tomu se říká nadšení a vášeň a neberte
vášeň jenom v tom sexuálním sobosmyslu,
ale vášeň pro život, vášeň pro práci,
vášeň pro jídlo, vášeň pro partnera,
vášeň pro sporty, vášeň pro běhání.
To tady nějak začíná bouřit, nějaká
bouřka se mi sem přihnala, tak
kdyby to náhodou vypadlo, tak to
se střihnu a budu pokračovat dál.
A vášeň, vidíte to, dvě skvělý
ingredience, který děti mají na písku,
který lítají, běhají sem tam a my
jsme taky kdysi byli děti a vůbec
jako jsme, že jo, neměli pojem o čase
a přece jsme urvaný domů a kdyby nám
tam rodiče netloukly do hlav ty všecky
možný kraviny a nesmysly, tak jsme
dneska taky v podstatě děti, jenom
s trošičku lepší databází poznatků
a věcí, který jsme v životě zažili.
Čili máme tady dobrý pocit
a máme tady vášeň a nadšení.
No, dívejte se, a ono to spolu nemusí
vůbec jako někdy souviset, poněvadž
se nám může jako chtít pracovně v té
oblasti práce třeba jít štípat dříví
a máme tam nadšení a vášeň, ale ono,
Je to mezi sebou skvěle propojený.
Když cítím v sobě, že jsem nadšenej
a vášnivej, tak ty cestíčky mi začnou
na sebe jako velice hezky navazovat.
A k tomu přichází samozřejmě ta myšlenka,
kým bys byl, kdybys nevěděl, kdo seš.
Člověče, kým bys byl,
kdybys nevěděl, kdo seš.
A s kým bys byl, kdybys nevěděl, kdo seš.
A jak by si si užíval
ten život, kdybys si...
Kdyby jsi tady byl poprvý,
kdyby jsi se mohl rozhodovat
jen tak, tak jak jí to přijde.
Ha, to je, víš, to je úplně jiná masírka,
když se na to kouknu tady z tohohle toho.
Čili jak poznám, co je teda vlastně v
životě dobře, kudy mám jít, jak mám svůj
život spravovat, aby to stálo za to.
Takže zaprvé chceme se u všech těch
věcí, který děláme, cítit extrémně dobře.
Takže přijde životní křižovatka, přijde
vztahová životní křižovatka a já říkám,
hele jsem tady vášnivej, jsem tady
nadšenej, chci vůbec tady v tom bejt,
nebo jsem tam ze zvyku, protože se má.
Čili se neptáme, je to správně,
ale cítím se v tom dobře, cítím
se v tom skvělé, baví mě to tady s
tímhletím člověkem vůbec jako bejt.
Když to tam není, tak jdu pryč, co
bych tam dělal, nebo do toho vůbec
nevstoupím, ani se tím nebudu zatěžovat.
Je tady jenom jedna krásná výjimka, která
ve vztazích platí velice dobře a kterou
já učím ve svejch, když dělám takový
ty jednoduchý koučinky s jednotlivcema,
vztahový koučinky nebo s párama, že když
je to před rozpadem, tak jim vždycky
říkám, pokud vám to stojí za to, z
nějakého důvodu jste se dali dohromady
a pokud vám to stojí za to, no tak...
Neodcházejte z toho hodem rychle
pryč, poněvadž ještě něco bude
potřeba si v té hlavě dořešit.
Tak to je jediné, kdy řeknu, přineseme
nějak malinko trošičku oběti a
trošičku se malinko na chvilku.
Něco naučíme sami o sobě,
něco v sobě ještě zlámeme a
něco se o sobě ještě naučíme.
Takže to je vztahová oblast.
Když stojím na začátku vztahu,
tady než tam vlezu, tak se
ptám, jak je mi s tím člověkem.
Je mi s ním vlastně jako dobře.
Cítím se s tím člověkem dobře.
Dává mi to smysl tady s
tímhletím člověkem trávit čas.
Mám tady v tom vztahu vášeň, Nebo jsem, a
nemyslím jenom sexuální vášeň, ale i vášeň
ve smyslu někam pojedem, něco proskoumáme,
dáme si kafé nebo společně něco uvaříme.
Prostě jsem s tím člověkem nadšenej.
Vybuzuje to ve mně vášeň a takový
ten pocit, to je pohoda, to
je krása, to je něco úžasného.
Stejně tak, ta pracovní oblast, která,
kde trávíme třetinu svého běžného života,
takže třetinu prospíme, že jo, a třetinu
strávíme v práci, čili jako když nás to
v práci jako nebaví, dneska se tady dějou
věci, ty zase jak vrtulník tady nějaký
letí, tak to máte pestrý, víš, bouřky,
vrtulníky ještě by tady mohly, Pečený
kuřata lítat do pusy, to by bylo skvělý.
Takže v té práci, kde trávím
třetinu života, tak zase baví mě
to, jsem nadšenej v tom, co dělám,
můžu tam uplatňovat svůj talent.
A mně se často jako děje, že mi to
úplně jako nesouvisí samo se sebou,
že mám pocit, že někdy jdu do lesa
a nebudu dělat úplně nějaký kraviny,
který vůbec nesouvisejí s koučinkem.
Jenomže v tomto právě je být naladěnej na
tu frekvenci toho svýho vlastního těla.
Ligi Zlatý to mě baví.
No a pak jsem se samozřejmě přistih
k tomu, že jako kluk, když jsem
byl malej, tak tady tu vášeň
ve mně jako mamka potlačovala.
Protože sama byla nespokojená,
to jsem pak zjistila s časem, že
jim to s taťkou jako nefungovalo.
Takže byla v tomhletom
taková jako posmutnělá.
A když viděla mě veselýho a nadšenýho,
tak víte, jak lidě ti blázněj lítaj sem
tam a ona debky a stresy celý den tam s
parchantem doma, že jo, tak vím, že mi
říkávala, jak se ty tady můžeš radovat,
když já se neraduju, no, takže já jsem
si zalézal do skříně a to mě ještě
věznila, kdyby mě aspoň nechala lítat
venku, že jo, ale mě pak ještě věznila
doma, takže vlastně já jsem v těch
debkách, jejich debkách musel jako malej
klučík, Tyjo, to celou dobu žít, víš,
protože mamka byla úchylná na čistotu,
no takže já přišel domů zrnko písku v
botě a už jsem týden nesměl ven, takže
nejen to, že doma byla jako s ženskou
nuda, víš, ale jako ještě jsem vlastně
nikam nemohl, protože byla úzkostná na
čistotu, tak tyjo, za zrnko písku v botě,
a to vím, že jsem jednou musel podepsat
domácí dohodu, že když budu mít Jako
když venku šlápnu do lejna, abych to
samozřejmě řekl ostře, když venku šlápnu
do lejna, Takže opět týden nepůjdu ven.
Ty vole, jak to ten devítiletej,
desítiletej kluk má dělat, když je
nadčenej, chce jezdit na kole, válet
se v bahně, házet prach, žeho chojí
po skládkách, lézt po stromech, mobily
tenkrát nebyly, televize nebyly, hry
nebyly, počítače nebyly, když bychom
běhali venku, hrali jsme fotbal na
skovávanou, panáky jsme hráli a házali
jsme po sobě kameny, lahve a písek.
A no, a bahno, neházeli lidem do uken,
já jsem byl hrozný síger, no jo, to je
pravda, byl jsem hrozný síger, a takže
jsem se naučil zase, že vášeň, to je
nežádoucí, cítit se je dobře, no zalez do
skříně, tam se někdy skovej, to prostě,
že to jsem ale jako fakt dělal, moje
nejlepší království bylo pod postelí,
jo, a já kdybych neměl ten svůj vynález,
jsem oční rovnice, Na kterým jsem si
vyčistil svoji hlavu a vyndal jsem
jenom 8,5 tisíce programů, který jsem
přijal od mamky do svý vlastní hlavy.
Tak jsem byl panikář, bál jsem se
mluvit, neuměl jsem vystupovat na
veřejnosti, bál jsem se mluvit na
poradách, měl jsem panické ataky,
plánoval jsem si každou hodinu, nešlo
mi to s dětmi, Hele, kalina, starý
kalina, malina, těle, to bylo fakt hustý.
Ale dneska díky tomu, že jsem tu hlavu
vyprogramoval ten bordel rodovej pryč, tak
můžu říct, že jsem mnohonásobně pokojnější
bytost, že si můžu dovolit žít nadšeně a
vášnivě a můžu si dovolit žít pohodě sám
se sebou a nemám žádný plány, nemám žádný
organizovaný kalendáře, nemám nic a cítím
se od rána do večera dobře a to je...
To je prostě skvělá záležitost.
Takže v té práci, když jsem trčel jako
finanční ředitel, no a teď tam trčíte,
máte hromadu peněz a říkáte si, no ale
vášení tam není, nadšení tam není, touha
žít tam není, je to jenom od vejplaty k
vejplatě a pak unikat někam jinam, aby
jsem si, boh, aspoň trošičku udělal dobře.
Vidíte to?
Takže to, že to jako mám odžito, A
mám tu životní statistiku, tak mi
to vlastně ukazuje na ty jednoduchý
principy, který jsme jako děti
měli, lítat, blbnout, váštivě, sem
tam, asertivně říkat, co chceme.
A díky tomu, že to bylo potlačeno, tak
vlastně jsem se k tomu nějak postupně zase
začínal vracet, vracet zpátky a oni ty
křižovatky jsou potom hrozně jednoduchý.
Já vím, že někteří se na mě
můžou díky tomu zlobit, že k tomu
kašlete na všechny a na každýho.
Já na smrtelný posteli taky
budu, tam budu sám, ne?
Tam budu obskakovat nějaký, kterým
jsem pomohl, stejně umřu sám.
A stejně mě z toho nikdo nezachrání.
Tak ten je pak lepší během toho svýho
života, když už teda žiju a ještě
můžu chviličku žít, si dělat, co
chci a radovat se z toho ze všeho a
naplnit svůj pramen natření a vášně.
A z toho pramenu pak dodávat těm ostatním.
A to je taky schýza.
Já vždycky říkal, že musíš milovat
blížního svého jako sám sebe.
Takže my s posledním litrem ve vemeni,
že jo, se snažíme obskakovat všechny
blízký a každýho hňupa, obšefovat,
okrajkovat, ověnčit, dát mu do koryta.
A pak sami jsme nemocný a sami, že
jo, ale není lepší sám sobě nejdřív,
dokud žiju, udělat sám sobě dobře.
A pak z toho přebytku a z té
krásy začít rozdávat těm ostatním.
A já si myslím, že jo, že život je
krátká věc v těch milionech let,
kdy to tady tak nějak jako žije.
A když si já neužiju.
A nebudu sám se sebou happy.
A to si to můžete zkusit
udělat na stupnici 0 a 10.
Si měřit svoje měřáky a pocity.
0 a nejhorší, 10 nejlepší.
Jak se cítím ve svým
vztahu se svým partnerem.
0 a 10.
Jak se cítím sám se sebou.
Jak se cítím ve svý práci,
když tam jdu a když ji dělám.
Jak se cítím, když se kouknu
do peněženky a na účty.
A jak se cítím ve svým
zdraví a ve svým těle.
A když tady ty čísla jsou nad
7,5 a čím víc na sobě můžu dělat,
tak nad 8,5 nejsou tam čísla.
Jo a tak se mi to podepíše na zdraví
a budu těšit, očekávat na smrt.
Takže nemůžu ani nechci si dovolit, že
se budu cítit dobře a že nebudu být ve
světě vášen, že nebudu žít tak, abych
byl vášnivej člověk, že na to kašlu.
To nemá cenu, to je úplně zbytečná
záležitost a já nevím, to je leštění rodu
nebo leštění, já nevím koho je to leštění.
Prababička už dávno nežije, děli mi
to předali, tady ty vzorce leštit,
uspokojovat a já nevím co všecko, kašlat
na to, nemá to vůbec žádný smysl a jedině
co má smysl, seš ty a já a dělat si dobře
a užívat si toho života a žít ve vášni a
nadšení, honěvačta, vášení a nadšení jsou
navigátory do těch jednoduchých dalších
krůčků toho našeho budoucího života.
Hele, ať se nad tím zamýšlím zleva
do prava, tak některý říká, jo, asi
to užiju po smrti, tady to musím
protrpět, musím nosit ty kříže.
Hele, jako řeknu, jděte s tím do řiti.
Nic takového se mi během celého
života nepotvrdilo, že to pravda je.
Že jediný, a to ještě nevíme, že
když zakopeme bačkorama, jestli to
jde dál, to nikdo neví, to dokud
neumřeme, tak to stejně nevíme.
Některý můžou velkohubě,
budou říkat čtvrtá dimenze,
pátá, šestá, sedmá dimenze.
A reinkarnace a ještě jsme sem
přišli támhle od někuď z jinýho.
Hele, možná jo, ale taky možná ne.
Žili já pokud tady ten život si
neužiju, tak jdu rovnejma nohama kam si.
A stejně to, co ostatní říkají,
že osudy a tady musím trpět.
Víte, proč to ty lidi říkají?
Protože nezvládli vlastní bolest.
Protože si nebyli schopni
vysvětlit vlastní věci.
A my, ať chceme nebo nechceme,
tak jsme součástí jedné planety a
spoustu věcí stejně neovlivníme.
Že tady je 7 miliard mozků a
než to tady vyspěje, tak ano.
Tak to nějakou dobu bude trvat.
Ale já přece mám ve svý moci...
Si říct, hele, ale já
si to tady prostě užiju.
Já si přece vyvolím, s kým budu.
Já si přece vyvolím, kde budu bydlet.
Já si přece vyvolím, koho si vemu.
Já si přece vyvolím, jestli půjdu
do práce a nepůjdu do práce.
Přece já si vyvolím, jak to
teda vlastně celý jako bude.
A taky jako kdo jinej by
měl vyvolit si než já.
Čili ta dnešní pobítka je
zapomenout na složitý přemejšlení.
Lidi někdy tak složitě přemejšlej o tom,
co máme dělat, jak to máme dělat, s kým
to máme dělat, co je dobře, co není dobře,
ale to je všechno úplně, úplně k ničemu.
Jednoduchá otázka, kde se budu cítit
dobře a kde budu nadšenej, Kde budu
nadšenej, a to může být maličká věc,
a pak jde o to, že když mě to napadne,
tak se nesmím bát to udělat, že jo?
No až najednou se probudí v hlavě
jakási stará černá víra, která říká,
no šane, ale to bys jako neměl.
Takže jednoduchý pravidlo
rozhodování říká, dělej si co
chceš, nemáš vášeně nadšení, jenom
u toho nikomu záměrně neškoď.
Neškoď záměrně, no já poškodím
někoho nezáměrně, ať si trne nohou,
já nemůžu přece každýmu, že jo,
každýho leštit a přemýšlet, jde,
abych náhodou tady to neudělal.
Že to nás taky naučili doma stará,
tady ta stará plesnivá víra,
která říká, no ale ty bys jí měl
koukat na to, jak se maminka má.
A ty přece nemůžeš dělat mamince bolest.
A ty přece nemůžeš tohle
a tohle a tohle a tohle.
Takže my jsme se jak úplný hňupy
naučili pozorovat druhý víc než sebe.
A byli jsme vykastrovaný o svoji vlastní
sobornou hůli a svoje vlastní nadšení.
Hustý, co?
Mně to přijde fakt jako hustý.
Čili ty jednoduchý měřáky.
Jak se cítím v těch čtyrech oblastech?
A kdybych se ničeho nebál, co budu
dělat, abych se cítil dobře, abych
měl dobrý pocit, abych měl vášeň.
A já teď mám takovou vášeň, že,
ale vám ještě neřeknu, co dělám,
až to udělám, tak vám to řeknu.
Že chodím spát ve dvě, ve tři
a vstávám někdy už v pět ráno
se zbudíkám, hele, tohle bych
ještě tohleto, tadyto, támhleto.
Poněvadž mě to prostě baví.
Baví mě dělat to, co dělám, baví
mě žít, baví mě se bavit, baví mě
to dneska nahrávat, baví mě, prostě
mě to baví a mám u toho vášeň.
A to je přesně to a pak je to jedno,
co budu dělat, jestli budu dělat
stoly, nebo budu šít deky a nebo budu
jezdit na lodi, nebo budu, vždycky se
najdou Vždycky se najdou lidi stejně
přiblblí jako já, který budou chtít
dělat to samé, co já a když tomu budu
lepší, tak mi rádi zaplatí za to, abych
je z toho něco trošičku naučil, že?
Hele, je to fakt jednoduchý.
A není v tom nic složitýho.
Jenom je potřeba se navrátit k tomu svýmu,
to, co mě baví a to, co já chci dělat.
A potom ty věci budou tak jako jednoduše.
Potkám, koho potřebuji potkat.
Zjistím, co potřebuji zjistit.
Ne, napadne mě, co
potřebuju, aby mě napadlo.
No a než se s vámi rozloučím, tak
vám řeknu jednu takovou malinkou,
malinkou věcičku, že pokud se vám tady
to líbí a chtěli byste se mnou trávit
víc času, Tak mám takovou malinkou
uzavřenou komunitu, kde se o těch věcech
bavíme víc, kde se můžeme potkávat,
kde se můžete vyptat na spoustu věcí.
To není úplně veřejný, ale když jste to
dokoukali až sem, tak třeba vás to trkne,
tak mi napište na kalinazavináč minsoft.cz
A omluvíme se.
Hele tak jo, tak se mějte krásně a zase
u dalšího podcastu se na vás budu těšit.
Tak zatím, ahoj.