Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast agentury CCI o studijních programech v zahraničí, CCI je spolehlivá rodinná agentura zajišťující studijní pobyty a jazykové kurzy v zahraničí již více než 20 let. Jana Rule, majitelka CCI, se rozpovídá o důležitých tématech spojených se studijními programy. V rámci série rozhovorů s autorkou Bárou Kobrovou, která je také bývalou studentkou, probere Jana jednotlivá témata, proč by studenti měli vycestovat, co je v zahraničí čeká, jaké země mohou navštívit a jaké příležitosti na vás, studenty, čekají. Témata jako hostitelské rodiny, fungování škol, mimoškolní aktivity ale i pravidla nebo náklady těchto programů zodpoví, věříme, většinu dotazů jak případným studentům, tak i jejich rodičům. Povídání je pak obohaceno o vlastní zkušenosti a zážitky Jany i Báry.
WEB: www.cci.cz
IG: @cci.cz
e-mail: jana@cci.cz
Autorka: Bára Kobrová ve spolupráci s CCI
Vítejte u poslechu druhé série podcastu ve spolupráci s CCE. Moje jméno je Bára Kobrová a jsem bývalá studentka jednoho ze studijních programů. Vítám zde dnes jednoho bývalého studenta Fabiana Štočka. Ahoj Fabiánem.
Fabián Štoček:Ahoj Baru.
Bára Kobrová:Vítej, děkuju moc, že sis udělal čas dnes odpoledne pobavit se vlastně o tom, jaký byl tvůj rok v Americe, když si tam odcestoval s agenturou CCE. V jakém roce to bylo?
Fabián Štoček:Poprvé jsem to měl v roce 2012. Pamatuji si, že Jana Rule přišla do gymnázia a Viljemnici. Jsem byl první velkým v gymnáziu a měla prezentaci v tělocvičně a povídala o tom, jak 10 rok může být super. Od té době jsem poprvé slyšet od CCI a to bylo rok 2012.
Bára Kobrová:V čem tě nejvíc vlastně potom překvapila, řekněme, ta americká kultura a ta česká? Když sis prostě řekl, tak jo, jdu do toho, jedu, přeskočím všechny ty administrativní záležitosti, protože ty bohatě popisujeme v nějakých jiných dílech, Tak jaký byl 10 první kontakt pro tebe?
Fabián Štoček:Já si myslím, že ta administletý byla zas tak hrozná za prvý. 10 první kontakt, asi to teďka pamatuju, když jsem přilitil do Natuster Airport. Vesel jsem si, že chci přeložit co nejblíž do malého letiště. Když jsem mohl chtěl do posunulo, bylo by to asi o hodně lepší, ale letěl jsem do Manchesteru, protože to bylo blíž Newhamshure. Poprvé jsem les potkal svůj houst family na letišti.
Fabián Štoček:Poamatuju si potom velký los na na letišti. Co jsem si říkal poprvé, takový obrovský zvířata jsou jenom v Americe. Potom jsme vlezli do aut a první, co se stalo po pěti vteřinách, je, že se zamchly všechny dveře okolo a najednou jsem se strašně jak a v tu dobu jsem nevěděl, kde jsem. A jeden z cestování se měl tě přes šalloji se gól a tam ztratili kufry atd. Takže to taky bylo docela hodně stresující už 10 první den, ale hned se tam přiledět a pamatuju jsme se sedli do auta a za zam kvůli dveře a já z toho měl stranou strach, ale od té doby bylo bylo prádně.
Fabián Štoček:Přilelet jsme do baráku a moje Hose Sisters dělala už cookies s cookies do předělaného. To byl poprvé, co si vzpomínám, že jsem viděl, že se dělali sušenky z předělaného těsta, předtím jsem nic udělal sušenky nebo cookies z normálního. Těsta, tak to bylo takové bílé překvapení, mít krásný čokolárový cookies, který jsem přijel poprvé do Ameriky.
Bára Kobrová:Jo, určitě. Oni tento moment přivítání uměj. Je to velmi vřelý, asi to taky pamatuju dost podobně. Já do toho vstoupím s docela zajímavou náhodou. Říkáš Manchesteru New Hamšír tak v roce 1998, což je velká historie, byl přesně v tomhle městě můj o deset let starší brácha.
Fabián Štoček:Tak to je paráda taky na Exchange Šir?
Bára Kobrová:Taky na Exchange Šir, taky s Janou v tý době právě ještě s její maminkou, protože vlastně Jana, myslím, že tý bylo tak 15, 16.
Fabián Štoček:To bylo v tý době začínalo.
Bára Kobrová:Pamatuješ si to, že to byl Manchestera a vlastně Praha vždycky říkal, to není 10 Manchester v UK, to je Manchester v New Hamšír, takže to je neuvěřitelný.
Fabián Štoček:Hezky.
Bára Kobrová:Tvůj příběh je spojený s lyžováním, Tak pojď nám ho odvyprávět a možná zkus I trošku popsat to, jak tě 10 rok v Americe změnil.
Fabián Štoček:Já jsem vyrůstal s lyžováním v učebnici, což je taková kolepka lyžování v Krkonoších. Už malých let jsem lyžoval na svazích na horních mísečkách v podstatě klasické lyžování. Takže skate a klasika, oboje, dvě disciplíny Závodil jsem už od Mlada rodiče, bradojíče, taky lyžovali. Potom jsem si říkal, že to chci zkusit I v Americe. Jeden z těch důvodů, proč jsem já letěl do Ameriky, bylo, že jsem chtěl vyzkoušet tyto lyžování v Americe, ale I tak, že moji sourozenci dělal takový exchanger a taky třeba jeden hráli tenis nebo z ostatního.
Fabián Štoček:Viděl jsem, že takovýhle koníček, nějaký hobby, že tam dobře rychle zapojí do nějakého kolektivu. A potom 10 kultur šok je o hodně jednodušší. Není tak velký. Takže to lyžování pro mě z hlediska hrálo velkou roli. Už 10 první rok, kdy jsem tam přijel.
Fabián Štoček:A z jeden z těch důvodů, proč si mě dvě rodiče nebo dva bráchové, co jsem měl, Housbruders, je, protože chtěli posílit jejich nulik tým v Hopkintonu. Už za to jsem věděl, že budu vděčný za tu střední školu. Takže to bylo poprvé, co jsem říkal, to je dobrý důvod, proč tam letět. A hned tam bude dobrý kolektiv. To mě hodně změnilo z tohoto hlediska, že jsem tam z toho lyžování na podzim kvůli běhání a na zimě kvůli lyžování měl dobrou partů a kolektiv kolem toho sportu.
Bára Kobrová:Jaký byl tvůj první dojem z umístění do rodiny? Jak ta rodina vypadala? Kolik měla sourozenců?
Fabián Štoček:Měl jsem dvě rodiny. Ta první rodina byl housebader, sestra a ještě jeden housebader, který už tam našel v rodině, na univerzitě. 10 housebader byl junior year a housebader byla v té freshman. Jsem nastupoval jako třeťáku nebo jako junior, takže to bylo docela dobré mít toho bráchu. Bylo trochu starší.
Fabián Štoček:Ukázat, kudy se jezdí autobusem, žlutým klasickým. Já si tam koupil okolo, kudy se jezdí na kole, do školy. Ukázat tu grupu přátel okolo. Moje druhá rodina, co jsem se po Vánocích, jsme se přeměnili, protože ty bráchové byly dobrý kamarádi a oba dva se chtěli zkusit mít exchange studenta. Druhá rodina byly Tuhouse Buthers.
Fabián Štoček:10 jeden byl rok jako 10 předtím, protože se znali z té střední školy. Proto si mě vzali. Takže to bylo taky docela zajímavé v polovině roku nebo po Vánocích v podstatě a přeměnit do jiné rodiny. To byl druhý ne coluture šok, ale coluture šok skoro.
Bára Kobrová:Proč došlo k té výměně?
Fabián Štoček:Takhle to bylo už dané na začátku. Oni to chtěli, že nechtěli na celý rok mít exchange studenty, ale chtěli se to zkusit. Jak jsem říkal, tak už bylo předem domluvený a ty Houřs Brothers znali hodně do hřišti školy nebo byli nejlepší kamarádi ve škole. A proto se tak v domluly možnost. Myslím, že to je docela unikátní, ale nakonec to dopadlo dobře.
Bára Kobrová:No a jak jsi to vnímal? Jak ses cítil vlastně v rámci této změny? Bylo to pro tebe jednoduchý, moc to neřešil? Nebo možná I to porovnání těch rodin? Protože každá ta dynamika rodiny je úplně jiná.
Bára Kobrová:Jak se ti v nich žilo v Opou?
Fabián Štoček:Pro mě byla všechno úplně nová změna, takže jsem nevěděl, co je standard. Takže jsem nečekal, že bych měl vidět nějaký jedný lidí celou dobu. Vysešel se mi studenty, co teda neměli nejlepší merč s rodinou, takže se mi měnili po měsíci, po měsících. Já jsem věděl, že tohle přichází, ale už se mi taky poznal po prvním roce, nebo po prvních pár měsících, že se mi taky poznal, byl jsem tam u nich doma. Takže jsem trojicky viděl, co čekat.
Fabián Štoček:A když se dva bráchové rádi, nebo ty HousBaddes vlastně o pár z jiných rodin, ale spolu hodně kamarádili a strávili spolu hodně času. To bylo v podstatě takový svůj transition pro mě, po Vánocích, že jsem se přestěhoval. A nebral jsem to nějaký velký negativum, nebo ne, myslím, že s první rodinou, že jsem opravdu to bylo poprvé pro mě, co v zážitek z Americe, jsou jsem se ještě docela blíž. Teď jsme právě pozvali na sňatek jednoho hous bráchy, který bude v F. 6.
Fabián Štoček:Občervna roku 2026. Takže už se těším, že se na něj pojedu podívat. Spojím se s ním s druhým bráchu jsem také vše ve spojení. Za mě I takováhle výměna, sice to bylo trochu jiný než pro ostatní studenty, tak to fungovalo dost dobře.
Bára Kobrová:Kolik ti bylo, když se vlastně odcestoval do Ameriky?
Fabián Štoček:Bylo mě 15.
Bára Kobrová:Bylo tě 15. A já se vrátím k té otázce, protože my jsme z toho utekli, ale jak tě to teda změnilo z tvého pohledu jako člověka?
Fabián Štoček:Jako člověka je 10 důvodů, proč jsem tam jel, bylo se naučit anglicky o hodně lepší. A v podstatě to je možné, že z té mojí češtiny úplně perfektní, takže ta angličtina je vlastně o hodně lepší. Takže to jsem zvládnu, jsem ztratil trochu češtiny, ale naučil jsem se anglicky. A to byl jeden z hlavních důvodů. A samozřejmě druhý hlavní důvod byly ty zkušenosti a kamarádi z Ameriky.
Fabián Štoček:Já jsem tam nakonec zůstal dalších šest let v Americe, takže to bylo obrovská z ně neživotní. Z 15 let poprvé na gymplu být a hned potom odletět zůstat až na konci výšky a pak si ještě přemeješ zůstat I dál. To bude oblézní na účetní angličtiny, nové zvyky, nové kamarádi, dejme tomu. A potom, že jsem tam zůstat teď dlouho.
Bára Kobrová:To nebylo v plánu. Odjet tam v 15 a zůstat tam dalších 6 let.
Fabián Štoček:Ne, to vůbec nebylo v plánu. Nejdřív po tom prvním roce přijeli naši po ukončení střední školy. Já už jsem se domlouval, že bych tam zůstal nad další střední školu, nebo jsem zůstal na té střední střední škole, protože to byla v publickschool. Jsem potřeboval změnit do právěckou kvůli administratiním důvodům, protože neměli DJI.1, ale potřebovali s EFPON, nebo v podstatě jiný víze. Ale naštěstí ta druhá rodina se hledala pro jednoho z jejich Sindu, střední školu v Americe, která je v Private Scoo, takže už věděli, jaký v Private Scoo jsou okolo.
Fabián Štoček:Takže jsem se z jednou Private Scoo tam domluvil na tom, že bych tam mohl rok potom v prvním roce začít být. Takže v květnu, když jsem dokončil junior jeer v Americe, tak jsem vlastně podapsal jakoby papíry, že bych šel do té privátní školy dál, která taky měla nějaký programování v podstatě. A takhle to bude další dva roky. A potom se mi ještě udělat maturitu v podstatě v Česku, takže se na to jsou I na univerzitu.
Bára Kobrová:To znamená, když už to byla private school, tak jsi bydlel někde na koleji, nebo jsi bydlel pořád v rodinách?
Fabián Štoček:Ne, už jsem bylo na koleji. To už bylo na koleji. Od 16 jsem tak bylo na koleji.
Bára Kobrová:A celou dobu jsi lyžoval?
Fabián Štoček:Celou dobu jsem lyžoval. To bylo dobré, že I 10 trenér zrovna v té době odešel z investic tým nebo z amerického nároďáku právě dělal nějakou funkci v amerického nároďáku a trénoval. A zjistil, že se chtěl přehodit a začal trénovat právě tady to podepskou, takže pro mě to bylo dobré meč z hlediska toho trenéra mít někoho, kdo má dobré zkušenosti a se kterým si už posunout dál I v tom věžování, tak I mít dobrou akademickou podporu tady v té provádí škole.
Bára Kobrová:Jak tedy potom pokračovalo tvoje studium po té střední škole? Mluvil jsi o vysoké škole, takže to pokračovalo dál.
Fabián Štoček:Přesně tak. Po první roce v Hobkintonu, co jsem byl CCI, jsem poprosil na preb school a tam jsem dělal junior a senior, takže tam jsem ocet jsem gratuál měl jsem diplom z americký střední školy. A samozřejmě tam se všichni, jelikož bylo večer 90 Američani, hlásili na výšku v podstatě. Byl strhnutět tím procesem a říkal jsem si, že je další možnost ji nazpátek do Česka a repetovat tu střední školu celou, abych mohl dělal maturitu. A nebo OK, budu mít diplom tady z střední školy a budu se na Univeritu v Americe.
Fabián Štoček:Což jsem v tom year dělal. A už od díky vzdání toho senior sýr jsem věděl, že půjdu na univerzitu do Ameriky.
Bára Kobrová:Co tě na americkém školním systému nejvíc překvapilo?
Fabián Štoček:Na střední škole nebo na vysoké škole?
Bára Kobrová:Nechám to na tobě. Jestli obecně, nebo jestli tam dáš to porovnání?
Fabián Štoček:Pro mě, co mě nejvíc překvapilo na americkým školním systému, byl 10 fakt, že se Americe dá vybrat hodně různorodných předmětů. I ta střední škola jako taková, já jsem tam měl I fotografování různý předměty, které jsem nečekal mít možnost takový elektives, které si můžu vybrat. To bylo fakt dobrý. V tom pokračovalo pak I ta privátní škola, kde tam byl víc zapojen do komunity. Podstatě jsem tam žil na kampusu.
Fabián Štoček:Takže tam bylo různé rodý aktivity I po večerech v podstatě meditační kluby nebo různorodý věci, které jsem vůbec nečekal, že by byly možné ve škole. Rád jsem se o takových věcí zapojoval, takže jsem dělal různé věci od střední škole, od kovářství. Měli jsme tam dílnu na kováření. A vymyslel jsem si z různých věcí prošlo mě hodně z těch věcí, s tou školou. Takže za to jsem byl rád za tu možnost nějak objevovat nebo zkusit hodně různých věcí.
Fabián Štoček:Což mi tam přišlo dobré. Ale nemám dobré porovnání v Česku.
Bára Kobrová:Naučil ses něco v Česku, co bys pravděpodobně v Česku nezískal, pokud bys nevycestoval?
Fabián Štoček:Pro mě, když nemluvím o tom jazyků jako takovým a všech expressions, americký slain, tak si myslím, že tam možnost byl bez rodičů. Hodně lidí tam bez rodičů, na který jsem byl zvyklí doma. Byl to první jiný ale potom jsem nebyl na internetu. A dělal jsem si vlastní rozhodnutí a připadalo mě to, že jsem se o hodně rychleji osamostatnil, než kdybych zůstal v Česku. To bylo pro mě asi jedna největší změna, si zjistit, čím si chci jít už v 15 nebo 16, o hodně dřív, než bych to udělá až na konci střední školy v Čechách.
Bára Kobrová:Ale jaký to bylo pro tvoje rodiče? To musel být šok, vlastně jeden rok si odjel většina rodičů tak nějak čeká a počítá, že se jim to jejich dítko vrátí zpátky, tak jaký to pro ně bylo a jak to zvládli? Možná v tomhle to můžeš být I trošku inspirací pro studenty, který by třeba uvažovali nad tím, že tam zůstanou případně pro rodiče v tom, jak se potom vyrovnat s tím, když tam někdo zůstane jako ty.
Fabián Štoček:V tomhle případě musím říct, jsem byl hodně rád, že mě rodiče dávali volnou ruku, že mě I podporovali v té možnosti tam zůstat. Hele ne, pojedeš na zpátek a takhle to bude. Tady potřebujeme pomoct tady s tím a takhle to bude. Takže z toho hlediska jsem byl docela privilegovaný, že jsem měl tuto možnost tam zůstat. Samozřejmě jsem se jich prostě laptal Myslím, že oni to věděli jako další možnost, což bylo jasné, když tam budou dva roky, že tam zůstanou I dýl.
Fabián Štoček:A vlastně v 15, když jsem si odstěhoval, tak jsem odstěhovala I moje sestra. Takže najednou naši byly Emty Nessers, který oni nečekali moc, ale zničil nic to bylo pro ně nová realita. Říkám, dám mě volnou ruku, a za to jsem strašně rád, a myslím, že se s tím popasoval docela dobře, pak mě jezdit párga navštívit, Na první Vánoce měl navštívit. A pak někdy dva tři roky, jsem tam gratuoval v té Americe. Párkrát si nesdily na splátek, takže jsem viděl.
Fabián Štoček:Ne tolik, že bych viděl každý den, spíš jednou za půl roku. To byl hodně velká z něj na pro ně, ale to je pro mě dobrá perspektiva a dobrá možnost. Takže byli rádi, že mám tu možnost a v tom měli podporovala.
Bára Kobrová:Co bylo pro tebe nejtěžší na tom být cizincem studentem? A vnímal jsi tam někdy, že by ti to někdo dával najevo?
Fabián Štoček:Byl jsem tam určitě dlouho, 7 m. První rok to byl největší kultur školky s jazykem. Když máš přízub, který je trošku výstředen Europí nebo chodí lidi v Tuduj tak si to pár lidí myslelo, že se někde porat. A nebo ne, že jsem z Čečenska, ta americká geografie, tak je trošku jiná. Takže takový věci tam občas byly, ale já jsem to většinou přehlížel.
Fabián Štoček:Další bylo to vyslovování mého jména, což jméno Fabián už v Česku taky nikdo moc nemá. A v Americe už se vůbec nevyslovuje, ale ne to taky vůbec nevodělo, takže jsem zvyklý, že mě pan ryce volají Fabien, takže něco jiného než to, co jsem zvyklý, ale vůbec mě to asi nevadilo popradě. Teď jsem jinak, nemám ponětí, jak ty slavuovat její slanky, takže se to musím adaptovat. Byl jsem na to rád za skočení do Studuj. Takže I těžké věci.
Fabián Štoček:Pro mě to bral s náledem asi víc.
Bára Kobrová:Ty ses s těmi kulturními šoky musel vyrovnat velmi dobře, protože jsi tam potom chtěl zůstat, zůstal jsi tam. Co byla ta hlavní motivace? Proč sis řekl, budu tady a do Česka se nevrátím?
Fabián Štoček:Pro mě jednoduše řečeno bylo asi, že jsem ještě dal matuliců v Čechách. Další věc, kteří byla kvůli dalším kamarádům, kvůli další angličtině. Ty možnosti v Americe mě připadalo jako fakt fenomenální. Věděl jsem, že moje rodiče před těmi 30, 20 roky, máš tu možnost, tak pěší zatím. Takže jsem to bral všem desetinách v tu dobu, když to bylo možné.
Bára Kobrová:Na Vánoce jsi jezdil domů každý rok, nebo jsi tam zůstával?
Fabián Štoček:Každý rok ne. První rok přijeli naším silnou Vánoce na Folgidě, to bude první Vánoce bez sněhu, což byl taky trošku suprise, ale bylo to zajímavé, co jsme se potkali s rodinou, mojí hous family. A potom jsem na Vánoce většinou, ne jasně, vzpomínám, za těch seumlet jsem třeba jeho čtyřikrát nazpátek na Vánoce. Většinou nikdy trávil u kamarádů a byl byl trajil.
Bára Kobrová:Můžeš nám sdílet posluchačům a mně, o co jsi Americe studoval na vejšce?
Fabián Štoček:První rok už jsem byl, jsem zkoušel hodně různých předmětů a na střední škole taky to byla možnost zkoušet úplně cokoliv možného. Si vždycky měl zájem o psychologii, ale pak jsem zjistil, že 10 ještě něco víc, na co se dá sáhnout. Pro mě ta psychologie vypadala tématika, že se o tom hodně povídá, není to někdy biologický podnětem dané. Takže poprvé jsem na střední škole slyšel, co je neurověda. A to jsem potom studoval, že jsem na střední škole s tím nebo jsem kontaktoval spíš profesory na vysoké škole.
Fabián Štoček:Potom jsem na výšce začal v v neurovědecký dělat výzkumy. To jsem dělal potom celou dobu, takže jsem gratuoval, je to tady BATHOLOR V ARTS, ale v neurovědě. Takže to je biologie, chemie, fyziky, trochu matiky, trochu počítačů atd. Ale jsem dělal I k experimenty na nižších, na krysách, dejme tomu, co jsem dělal na výšce a potom z toho draftoval různých vědecký publikace.
Bára Kobrová:Takže jsi strávil vysokou školu v Americe převážně na lyžích a v laboratoři? Můžu si to takhle představit?
Fabián Štoček:Takhle bych to právě úplně nechtěl říct. Asi jsem za něj říkat, že to bylo na nějakých subjektech. Byla to hodně vědy, zkoumání, porovnávání různých článků a taky jsem za tu univerzitu lyžoval, takže jsem byl hodně cestoval kvůli tomu lyžování po celé Americe. Já jsem žil na Campusu první rok a potom off campes. To mě taky dávalo do světě, takže to nebylo být v experimentální laboratoři, ale bylo to hodně různorodých věcí.
Fabián Štoček:A teď to bylo jedna věc, ty jsem potom dělal tu k radnici.
Bára Kobrová:Vyrůstal jsi v Čechách, v Jlemnici, potom jsi žil dlouhou dobu v Americe. Tak Kde působíš dneska?
Fabián Štoček:Teď jsem zrovna v Itálii, ale teď bych řekl, že působím spíš víc ve Švýcarsku. Poslední dva roky je pro takový víc cestovatelský, kde jsem dokončil doktorát o Ph.D. V Mnichově před dvěma roky, tak je v neuvědovědě. A od té doby jsem si splnil svůj sen, což bylo stát se prof. Nejžařem.
Fabián Štoček:Za poslední dvarky jsem lyžoval na běžkách profesionálně za český privátní tým a to dělám doteď. Přes léto jsem jinou práci, další výzkumy atd. Ale tomu zdabem teď a teď jsem spíš převážně tomu ve Švýcarsku, pokud zrovna přes zimu necestuju, což v posledních šest měsíců bylo hodně cestování.
Bára Kobrová:Co je tvoje doporučení studentům, kteří váhají zda vycestovat nebo nevycestovat? Z různých důvodů, ať už z toho, že řeší třeba odloučení od rodiny, od kamarádů v Čechách, tak co bys doporučil?
Fabián Štoček:Bych doporučil tom přemešet na začátku. Zadit se dělat hodně forward thinking nebo dopředu, co ti může rok dát a co ti může rok odebrat, pokud tam půjdeš nebo nepojedeš. Samozřejmě to mít dobře, kterýfikovaný a probrání s rodiči. Ale si tom, že tam pojedu, tak se stane. Po roce se vrátím, Budu mít pořád I stejný kamarády, mít v Americe, tam zůstanu, bude se mi tam líbit, co mi tam nebude líbit.
Fabián Štoček:A být si ji jistý rozhodnutím. Myslím, že jsem se před tím, že jsem se otestoval, nějak jednou probudil ráno. Já tady do té Ameriky pojedu, protože hodně mých sourozenců taky v podstatě. Jsem si říkala, že do toho dám všechno a nebudu se vracet na splátek. Po měsíci mi to nebaví, pardon na splátek, protože většinou ty první, dva tři měsíce jsou ty, kteří rozhodují, jestli to bude úspěch nebo neúspěch.
Fabián Štoček:Pokud někdo dělá takový setting gessing nebo rozhodování, že by to měl lepší dostat doma, tak to nejhorší, co může být. Pořádně si to přemýšlet a pokud ho budete, tak splnou vervou.
Bára Kobrová:Zmínil jsi několik tvých sourozenců. Tak kolik jich je a vycestovali všichni s Janou Rule do USA?
Fabián Štoček:Když říkám sourozenců, tak myslím I kazence, jako I bratranců se s řešenímcí. A většinou mě někdo žil v kaš Švýcarsku, takže asi čtyři, myslím, že vycestovali, ale ani jeden teda s aneanou Rule měly vlastní organizace z těch daných zemích, kde oni žili v té době. Ale jedna byla na Aleješce, jedni byly v Ministerstvo, v Mexiko, v podstatě, a taky různě s nějakými koníčkama, spíš dejme tomu, nebo ne, ne za koníčkama, ale vy cestou, ale kvůli tomu by se naučil angličtinu a získali ty nové zkušenosti.
Bára Kobrová:Zmiňoval jsi ještě ty první, dva, tři měsíce, že jsou klíčové a určují to, jestli to dáš a jakým způsobem to dáš. Proč si myslíš, že to tak je z tvého pohledu?
Fabián Štoček:Já myslím, že pokud jste začínal něco nového, tak ty první, dva, tři měsíce musíš dokázat, že tam chceš být a že tam se šatari, to je vlastně úplně nové. Takže od té angličtině jako takové, kterou se většinou učí v Česku britská angličtina, takže ta americká angličtina je trošku jiná. Po tu rodinu úplně nové zvyky, jestli se stává ráno dřív, nebo jestli s ní ani děláš sám, nebo ne, nebo jaké jsou večeři, nebo že hlavní dulení oběd atd. Takže takové jsou další ty kulturuš ok, ale většinou ty první, dva tři měsíce, za prvé 10 jazyk a za druhý jsou ty kamarádi, které pokud se tam neseš 10 ptát s tím oběrem v místní kafeterii v Americe, a ani rodič tam přivolá, že tě zná, nebo tam si potkáš mezinárodní studenty, tak pokud si utmelí tu dobrou partu, pokud do toho jdeš, tak po těch tři měsících se tě vůbec odjet. Už je to začíná bavit, ale ty první, na tři měsíce, je to hodně o kuráži, nebo o tom říct, že zkusím sem novej, tak tady s tím poznám nebo řeknu, že toho A hlavně se toho nebát.
Fabián Štoček:To je nejhorší, že jsi nový, ale pokud budeš schovaný někdo brohů, tak to nebude zábavné, jako když si tam sedne s někým, koho poznáš, a najednou z toho bude tu nejlepší kamarád, protože on taky nikoho hledá po první věc. Tak to je jako, když se přestěhuje nový školy nebo něco to podobně ano.
Bára Kobrová:Schrnul bys způsobem pár slovech ty klíčové vlastnosti a schopnosti, které podle tebe rozhodujou o tom, aby 10 student tam byl úspěšný?
Fabián Štoček:Za mě to je otevřenost, ta kuráž a možnost adaptovat.
Bára Kobrová:Takže řekněme nějaká flexibilita toho, nenechat se třeba I odpálkovat, protože to je třeba moje zkušenost. Možná trošku pamatuju si, právě zmiňuješ ty první, dva, tři měsíce, kdy jsem vlastně narážela na některý typy lidí, kamarádů, kteří vlastně když zjistili, že ta angličtina nyní zatím na úrovni rodilýho mluvčího, tak se stáhli. Pak vlastně až když uplynuli ty dva tři měsíce, kdy člověk už v tom byl a zdály se mu sny a jel tu angličtinu fakt poměrně plynule, tak pak vlastně ty lidi, tak jako předsupiteli zpátky mi přišlo, protože si říkali, teď už si pokecáme. Ale vlastně ustá tohleto období toho, kdy si uvědomíš vlastně naplno, že jsi cizincem někde a nese to s sebou vlastně to, že ty chceš mluvit, strašně moc chceš mluvit, možná si tam uvědomíš I to, jak si vlastně vážíš té řeči a to, že mluvit můžeš, ale zatím to úplně jako není v takové kvalitě. Tak tohleto třeba vlastně jakoby vnímám já a trošku si to tam dosazuju do toho, co říká, že ty dva až tři měsíce můžou být jakoby klíčový, protože je podle mě docela lehký se prostě někde schovat ve skříni a propadnou depresi, ale jo, jako kuráž rozhodně, no.
Fabián Štoček:Neuží, že s šoulasem jmenuje Chaci Lolpákovat, tak to taky další možnost pořád zkoušet dál. A jít se zatím, jak jsem říkala, tak v podstatě po pár měsících oni zjistit, že jo, tak on vlastně udělat dobrý vtipí z anguštie. Jsem říkal, že to rozumím, nebo je dobrá v matice, potřebuju pomoct nebo insta takového, tak to matikuje, tak je řeč sama o sobě, nebo dejme tomu v nějakém sportu. Oni naučit 10 nový trik jsou fotbalkou nebo umí s tím ničem sefit 10 roh toho školu nebo I s takového, tak samozřejmě takové věci I ty nekomunikativní, dejme tomu, nebo ne, nejazykové, tak ji hodně pomáhají.
Bára Kobrová:Na závěr jedna klišé otázka, ale musím se zeptat, je něco, co bys udělal třeba jinak za tu dobu, anebo si za stojíš a dostalo tě to tam, kde jsi dneska a žiješ si svůj sen, jak jsi tady zmínil?
Fabián Štoček:Myslím, že 10 první rok tam určitě bylo pár věcí, co bych změnil, protože to bylo úplně nová věc. Nebo jsem nevěděl, co je dobré, jak se může být špatný. A kdybych měl chtěl říct jenom jednu nějakou specialitů nebo nic takového, tak bych asi jako vyzkoušel v podstatě, nebo chtěl bych, kdybych měl to letět do Ameriky znovu, dejme tomu prvním rokem, tak být ještě o hodně více otevřenější. Protože jsem si říkal, že I tak jsem měl jen svou skupinu těch kamarádů, nebo dalších x lidí, kteří jsem se s nimi neměl potom Na konci roku jsem říkal, že to uteklo. A takovýhle doby kamarádi se mohl jít mít ještě víc.
Bára Kobrová:Takže krásné doporučení na závěr k té kuráži být ještě víc open a nebát se toho a jít do toho naplno, protože fakt letí to hodně. Jak říkala Jana v té první sérii, tak šest měsíců je málo. Ty jsi toho důkazem.
Fabián Štoček:Jo, ne, to určitě souhlasím. I těch 7 let není úplně máme, je docela málo.
Bára Kobrová:Já moc děkuju za rozhovor. Děkuju za sdílení tvojí zkušenosti, za tvůj příběh, který může být inspirací mnoho dalším studentům. Přeju ti, ať se ti daří a máš se moc hezky. Děkujeme za rozhovor.
Fabián Štoček:Já taky děkuji. Jsem moc rád, že mě Jana Rule poskytla možnost možné vycestovat možnost změnit život.