Subscribe
Share
Share
Embed
Podcast, který mění váš život ve 4 důležitých oblastech vašeho života. Bez rovnováhy v těchto oblastech se ztrácí dobrý pocit a život nemá dostatek šťávy. Jmenuji se Aleš Kalina a jsem autorem patentované metody Emoční rovnice. Propaguji myšlenku Dobrý pocit pro každého. Vydal jsem dvě knihy Emoční rovnice a Partnerský manuál, kterých se prodalo skoro 50.000 výtisků. Před 13 lety jsem založil školu koučů Emočních rovnic.
Tak já vás zdravím u dnešního podcastu,
který se bude zabývat kompromisy.
Ty jo, člověče, a tam jsme dobrý.
My jsme všichni mistři dělání kompromisů.
A zjistil jsem, že to je jenom proto,
že jsme líní až úplně za sto dolů.
Ty jo, náš mozek je taková hlavička,
která nám v podstatě dává jenom to,
abychom hodně papali, Abychom nemuseli
nic moc dělat, hezky brambůrky,
ideálně televize a 50 dílů seriálu, že?
A nedělat žádný změny a 150 milionů
let bejt na jednom místě, nic neřešit,
bejt v jedný práci, s jedním chlapem,
v jednom baráku, v jednom městě.
A to je vlastně jenom proto, že
naše hlava, tenhle trouba, který
sedí v lepce, Ten je hrozně línej.
On je sice výkonej, Ale línej.
A to je potřeba tady to pochopit, vňovat,
že když tady to nepochopím, tak celý
život budu v jednom stanu, v jednom autě,
s jedním partnerem, s jedním jídlem,
s jedním příborem, s jedním nádobím,
v jednom baráku, v jednom městě, se
stejnýma kamarádama, se stejným šéfem,
furt všechno pořád bude stejný a dokola.
A to vlastně jenom proto, že mozek
má sice 100 miliard neuronů a
je to úžasná výpočetní technika.
Ale ona má jeden skvělej zákon.
A to, když jsem objevil, tak mi
z toho, jak se říká, spadla huba.
Poněvadž on, když je výkonej, tak má jednu
měřící techniku, kterou používá furt.
A to je takzvaný měřák toho, aby
se mu příliš nevybíjeli baterky.
No taky odkuď by se ten
trouba nabil, že jo?
Když nemá zásuvky jako my, když
nám to dojde, tak se připnem
mobilem tady do zásuvky, ne?
A nabijeme si, když to tělo nemá zásuvku,
nemá, nemá kam, maximálně tady v puse,
že jo, máme, že tam sypeme papáníčko a z
toho se to hezky pěkně nabíjí, ale to naše
tělo nemá žádnou zásuvku, čili mozek dělá
jenom to, že pořád neustále počítá, jak
by se mohl hezky pěkně někde nabít a to je
jedno, jestli to je, co nám nejvíc chutná.
Mrkev, salát, nebo jako celer,
čili nízkokalorický jídla, ne.
Nám nejvíc ze všeho chutná, no co to je?
Brambůrky, sádlo, tuky, že?
Cukr, on je všude dneska, do všeho
se přidává, jsem si tu hledal
salát, byl slanej jak blázen
a ono v tom byl stejně cukr.
Nyní to ten potravinářský
průmysl parchanti sypou všude.
Protože jednak mlynáři a všichni
tady ty mouka a cukrovarnícký
průmysl pořád potřebuje prodávat.
Takže se vytváří kartely na prodej cukru.
A zkuste se podívat a projít
si potravinářský regály
někde tam u vás v Sámošce.
Co uvidíte?
A zkuste si říct, v čem ve všem je cukr.
A u větnamců ty jsou na to úplně borci.
Oni vědí, co se nejvíc prodává.
Takže vlastně třetina krámů, třetina,
minimálně třetina krámů je chlast.
Jo?
Drogi a chlast.
Další třetina krámů, že jo, budou
sušenky, brambůrky, co jenom
podívejte, kolik tam toho je.
No a malinko, tak šestina je
zelenina a mlíka a tady ty věci.
No jasně, tak to vidíte, že náš
mozek totiž, on je parchant, on nám
posílá chutě na to, kde má cukříček.
Kde má strašně velký množství energie.
Takže já když vemu, že 100 gramů
rajčat bude mít energii 27 a 100 gramů
chleba bude mít energii 320 a 100 gramů
brambůrek bude mít energii 470 a 100
gramů ořechů bude mít energii 600.
Vidíte to?
A to nemluvím o sádle a o másle, pizza,
jedna pizza, že jo, jestli dáme pizzu, tak
energie tisíc a to nám chutná, těstovin
je plný cukru, že jo, chleba, máslo.
Plný, plný mouky, plný cukru, takže
tohle to není podcast o cukru a o lepku,
vůbec ne, ale spíš jak ten náš mozek nás
neustále vede, aby si zachraňoval a hrnul
si pro sebe, Maximální množství energie.
Poněvadž jeho největší úkol
je, není nám dávat dobrý pocit.
Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.
Žádný nic takovýho není.
Jakože my si řekneme, jak já bych
se tak chtěl cítit dobře, já bych
si tak chtěl udělat ten hezký den.
Víte, co udělá vaše hlava?
Řekne, no počkej, Jožane,
počkej, já si nejříct počítám,
kolik mě to bude stát energie.
A začne počítat, no takže, kdybychom
zůstali u televize a u filmu a k tomu
si koupili 20 pitlíků brambůr a kolu.
A objednali si KFC a Mekáče.
I hlavu, celý den ležet
a budeme se jenom koukat.
No co ten mozek, má obrovský
příjem energie, že jo,
obrovský příjem cukru a tuků.
A leží.
Čili nemusí dělat leží.
Slyšíte to?
Leží.
Nemusí dělat nic.
Nic, nic, prostě si napočítal
milost pán, že mu energie přivejvá.
A my když se koukujeme na ten
nejjednodušší, když se ten dnešní
podcast jmenuje zabijáci, že jo,
kompromisy zabijáci ve vztahu.
Tak my můžeme vidět, že ty kompromisy
se nám ve vztahu někdy nemusí
zdát, ale my je děláme úplně všude.
A teď se podívejte,
jak tloustneme všichni.
Je to náročné a já se
s tím taky jako peru.
Poněvadž všeho je dost, že jo?
Dřív to tak nebylo, dřív nebyly
žádný supermarkety pořád plný,
takže mozek nám všem říká, papej.
Udělej si dobře, dej si, teď jenom dneska
a zejtra zase začneš tvičit a budeš se
o sebe starat, no ale zejtra nám ten
mamla z hlavě říká opět zase to samý.
Čili je potřeba přijmout fakt, že náš
mozeček je výpočetní technika, který
má 100 miliard neuronů a kašle na to,
jestli se my budeme mít dobře nebo
skočíme z okna, to je mu úplně jedno.
Jeho první důležitý zákon, který
používá, je úspora energie.
No a teď si můžeme říct,
a podle čeho toho počítá?
No podle programů, který se
nám tam dostali z dětství, že?
Tak jak nás doma nastavili,
jak nám doma ukázali, že jo?
Jak se nám to v té hlavě
celý hezky, hezky zapsalo.
Do sedmi let tam máme 70% všech programů.
A mozek tady ty programky bere
a hezky, protože mozek je úplně
blbej, to prostě vás přijměte.
Že já nejsem mozek, lidi zlatý, ty taky
nejseš mozek, mozek je jogurt v hlavě
v lepce, se dá vylejt, když tu hlavu
rozříznem, to je blb trouba, který ho
prostě když nějak naprogramuju, tak on
podle toho nám začne počítat životní
cestu, a když nebudu dělat vůbec nic a
nechám to všechno kolem sebe plynout,
tak hádejte, jak ta cesta bude vypadat,
myslíte si jako pro naše dobro, Ale
prosím vás, to takhle vůbec není.
To není tak.
Komputr v hlavě kašle na naše dobro.
On jenom počítá, jak uspoří
co největší množství energie.
On jenom počítá, jak spořit,
spořit, spořit, spořit a jíst,
jíst, jíst, čili jak dodávat
tu energii v největší množství.
A je to jedno, co nám to udělá ze zdravím.
A potom, jak ji co nejméně vydávat.
Čili, když v podstatě tohle to všechno
spočítáme, tak řekneme, ideální mozkový
výpočet bude papej, pizzu, tam, kde
jsou cukry a tuky, těstoviny, saláty,
jenom když tak nějak budeš teda už 30,
40, 50 kilo navíc, tak začněme o tom,
že nějak pizza, těstoviny, brambůrky,
ideálně, že dortíčky, chlebíčky, pekárna,
másličko, sádličko, bůřt, párek, Já sám.
A když se kouknete na složení,
tak vám to bude jasný, čili mozek
vždycky bude počítat, že jo,
jakým způsobem uspoří energii.
No a když se tady tím periskopem, těma
brejlema podívám na všechny ostatní
oblasti života, tak co tam já všechno
uvidím, když se podívám na ty svoje čtyři
kvadranty práce, peníze, zdraví a vztahy.
Co já tam vlastně jako uvidím?
Tak to zkusíme, jo.
A zkuste se na to koukat tím periskopem.
Že mozku je jedno, jak se cítím a jestli
skočím z okna, protože vidíme kolem
sebe spousta lidí, který se trápějí
a skáčou z okna a pijou a řežou se.
Mlátěj svůj život chlastem,
drogama, všim tím.
No poněvadžím ten komputeř říká,
že je to ta nejednodušší cesta.
Myslíte si, že někdo chce bejt
v drogách, že někdo chce bejt
tlustej, že někdo chce skákat z
okna, že někdo chce bejt odstrčenej.
Že někdo chce být sám, že někdo chce být
v hnusným baráku s blbým sousedem, s blbým
partnerem, s blbým šéfem, s málo penězma.
Nikdo z nás to nechce.
A přitom v tom dobrovolně jsme.
Ale dneska už víme, že to je
tak, že mozku je úplně jedno,
jaký my máme cíle a předsevzetí.
A že do toho začneme cpát, ještě takový
ty přitroublí vizualizace, jo, bude dobře,
bude dobře, bude dobře, bude dobře, že
jo, furt se mám dobře, furt se pozitivní
myšlení, že jo, a pozitivní vizualizace
a modlitby, kde jakýmu mamlasovi někde
na obláčku, prosím vás, prosím vás,
to opravdu tímhle tím způsobem není.
To nás jenom špatně naučili a řekli
nám, no jo, hošane, takhle to je, prostě
musíš tady pozitivně vizualizovat a musíš
pozitivně myslet, no ale opět, když se
na to kouknete tady tím periskopem, tak
mozku je úplně jedno, jak tam pozitivně
přemýšlíme, že jo, jemu je úplně jedno,
jak tam myslím si něco o tom, jak bych
si strašně moc psál, Mý to hezký tělo
A on jo počkej tak neříct Počítáme
bilanci No budeš muset cvičit Aha výdej
To budeš muset běhat Aha výdej To budeš
muset chodit denně 10 kilometrů Což já
teda teď dělám Nebo se snažím to dělat
Ale teď vidím ten mozek Ale prosím tě
dneska Dneska ne No, takže to vidím,
jemu je to úplně, ale úplně jedno.
A já musím být ten poučenej, který
chytne ten mozek za vocas a řekne mu,
hele, poslouchej ty parkhante jeden, ty
sice seš velkej tygr s velkýma zubama,
ale já se tě vůbec nebojím, takže jdi
ten vocas teď tady přivážu ke kůlu
a budu ti diktovat, co budeš dělat.
Práce, ano, kdyby to bylo jednoduchý.
Tak jsme všichni happy, že jo?
Jenomže, jak vidíme, tak
antidepresiv se prodává pořád víc.
A to je z jednoho prostěnkýho důvodu,
že mozek pořád bude dokola počítat,
jak si tu svojí baterku, co možná
nejvíc pořád zachovávat plnou.
A to, jak nás vede k tomu, aby byla
co možná nejplnější, jsou kompromisy.
Jsou to věci, že neděláme věci na plno.
Je to strach a obava, jeda, prosím
tě, hlavně to nedělej, ale když se
podíváme, co zatím je, tak je to strach.
Tak a když se tímhletím periskopem
podíváme do našich čtyřech oblastí
práce, peníze, zdraví a vztahy.
A budeme si je hodnotit
na stupnici 0 a 10.
Tak ono stačí říct, co tak, jak
se cítím v oblasti svých vztahů,
v oblasti svojí práce, v oblasti
svýho zdraví, v oblasti svých peněz.
A když tam nemám, co možná největší
číslo, čili aspoň řeknu, aspoň 8,5 a
víc, protože desítka je pomyslená, tam
se nikdy úplně přesně nedostanu, to je
jenom takový to vodítko, kam mě to jako
táhne, ten šmak, kam bych se dostal.
Projekce třetí složky do
mýho aktuálního okamžiku, že?
No a když to pěkně takhle vidím, tak
se teď podívám, co ty kompromisy.
Če budeme vědět, že kompromis vlastně
je myšlení, že nám mozek podsune takhle
úplatek, hezky nám ho podsune a je
to proto, abych já byl kompromisem.
S těma baterkama co nejvíc nabitej.
Čili abych mozeček, blbeček, neutrácel
moc energie a mohl si zase sedět na svým
a mohl si pěkně počítat, jo, tak teďko,
když tady budeš takhle, tak jo, super,
takže u toho prostě mám minimum energie.
No.
A zkusíme se teď podívat, jak ty
kompromisy můžou ničit naše v podstatě
jako vlastní vztahy, protože my jsme Jako
my jsme, já budu o sobě, koliká zblblej
tím všim, co jsme všechno slyšeli, takže
nám tam prostě bude vyskakovat, že jo,
a pořád si zkuste držet, Ten periskop
nastavený na to, že mozku je úplně jedno,
jak se cítím, mozku je úplně jedno, jestli
vyskočím z okna, mozku je úplně jedno,
jestli budu v blbým vztahu, mozku je úplně
jako jedno, jestli budu v blbý práci.
Teď lidi zlatý, kolikrát když
se mnou chodíte na koučinky?
Ať už jednotlivci nebo páropáry, tak to
vidíte, kolikrát se necháváme manipulovat,
není nám v tom vztahu dobře, není nám
v té práci dobře, není nám v tom těle
dobře a stejně posloucháme ty výzvy,
že jo, na jese, to se přece jako musí
vydržet, ne, to přece všichni tak mají.
Jenomže zatím je prostej, strohej
a trzejvý počet nejsilnějšího
počítače na světě, kterej jenom
zatím má chladnej kalkul, jo,
přijatá energie, vydaná energie.
A jestli řeknu ho tak já místo
brambůrek a vepřovýho a místo těstovin
a pici a místo všech tady těch
vychytávek, který vidíte v krámě, Já
vám to už říkal, musím to říct znova.
Zkuste se projít po sámošce a
pozorujte, co v té sámošce tam vidíte.
Ty regály, kolik je tam brambůrek,
kolik je tam těstovin, kolik je tam jako
chlastu, kolik je tam piv, kolik je tam...
Z sušenek, všeho co mám, mraky cukroví,
cukr, cukr, cukr, cukr, cukr, cukr, cukr,
cukr, cukr, cukr, cukr, cukr, mouka,
mouka, mouka, mouka, mouka, mouka, mouka,
mouka, chlast, chlast, chlast, chlast,
bombony, bombony, bombony, bombony,
čokolády, čokolády, čokolády a teď to
všechno narlou ke kase, protože ten
výpočet mozku, těle, dodej sem tu energii,
ale tak se koukneme na ty naše těla,
jak jsme v obtloustlý buršti všichni.
Protože ten mozek to nezvládá, že
jo, v době, kdy je pořád hojnost a
nepřichází žádná zima, že se v jeskyni
muselo přežít, pořád je do té huby co
strkat, no tak vy, hezky mozeček, hezky
pěkně pi počítá, papej, papej, papej,
papej, papej, papej, papej, papej, lež.
No.
A když se nad tadytým periskupem podíváme
na kvadrant vztahů, tak kompromisy jsou
největší zabijáci Všeho, co děláme.
Poněvadž za nima je chladný kalkul, že?
První takový blábol, který nám možná
říká, hele víš co, láska vyřeší všecko.
Láska nebeská vyřeší všecko.
Takže místo toho, abychom se podívali k
sobě, do svýho vnitřního světa a řekli si,
kdo já vlastně jsem, A co já vlastně chci?
A jaký život já vlastně chci žít?
Tak zůstanem v kompromisu, že jo?
Ten blb v lavě spočítá, hele,
láska to všechno vyřeší.
Musíš v tom nějak bejt.
Musíš v tom nějak přežít, protože
láska přece vyřeší všechno.
Ale jak můžu nutit starý
auto, aby jezdilo rychlejc?
Jak můžu jet na kole, který
nemá jedno kolo nebo řetěz?
Jak můžu šplhat na skálu, když nemám lano?
To jsou všechno keci.
Čili je potřeba se na to podívat
z jiného úhlu a říct si, koukej,
hošane, tak co ty teda vlastně chceš?
Co já teda vlastně chci v oblasti vztahů?
Co tam chci?
Vidíte to?
Čili se musíme vrátit ne
k tomu, co říkají jiný.
A co říká možná církev,
stát, soused, vesnice, národ.
Co?
Ale co chci já?
Čili ta první důležitá
otázka je, co chci já?
Víš to, co chceš?
A já to nechci moralizovat,
prosím vás, takže v těchto
věcích víš, co chceš a nechceš.
Čili se musím podívat do sebe
a říkám si, hele, tak co ty
vlastně v oblasti vztahu chceš?
Co tam chceš?
Kde je tvoje touha a vnitřní potřeba?
Co říká tato touha a vnitřní potřeba?
Co tam jako skutečně máš?
No ono to vypadne.
A ono nás jako vykastrovali,
jsme byli malí, protože nám
říkali, to nesmíš, to musíš a...
To se nás to nebavilo a stejně nám
vždycky říkali, co musíš, takže máme
malinko ochrnutej tady ten smysl říct,
hele já to chci takhle, to by se neměla,
to ne, ne já to chci takhle, čili
já jsem za ty roky toho, kdy mi vůrt
někdo mlátil do hlavy, musíš, musíš,
musíš, měl bys, měl bys, měl bys,
takhle to je správně tak, Že jsi zlatý.
Přece já musím vědět, co je správně.
Takže jsem vytvořil pro sebe, to
byly facky ze všech stran, co bych
já měl, neměl, kde bych to měl,
co bych měl, s kým bych to měl.
Vytvořil jednoduchý pravidlo pro sebe,
který říkalo, no ale dělej si, co chceš.
Žij si, jak chceš.
Žij si, jak chceš.
Jenom u toho záměrně, nikomu neškoť.
Slyšíte, záměrně.
Protože jak já...
Mám počítat, komu moje slovo
způsobí, nemůžu přece být u druhých
lidí a přemýšlet nad tím, že by
náhodou se to někoho nedotklo.
Ne, žij si jak chceš, jenom
u toho záměrně nikomu neškoj.
Ha, to je uleva, viď, žij si jak chceš.
No a teď se podíváme právě k sobě a
řekneme si přesně tak, takže s kým já
vlastně chci bejt, s kým já, s kým, jako
jak to chci a chci vůbec s někým bejt a
chci vůbec bejt od rána do večera s někým,
pořád bejt s někým a furt bejt s někým.
A nebo chci bejt taky kus toho života
sám a jenom se občas s někým potkat.
Jak to vlastně v kvadrantu vztahu chci?
Jedna věc důležitá je,
že není dobré být sám.
To jako vím, že není dobré být sám, že je
dobré s někým přebývat, aspoň občas, ale
je dobré si říct, s kým teda a jak dlouho
a jak často a jaký vlastnosti ten člověk.
A i když budete s andělem páně ve
vztahu a bude to úplně super, tak
jedna věc se nikdy nedá popřít.
Nikdy.
A to je můj vnitřní pocit.
A my jsme to jako děti měli.
Jsme skákali sem, tam a nemuseli
jsme vůbec přemýšlet, jestli to
chci, nechci, jestli můžu, nemůžu.
Lidi zlatý, když jsme šli
rovnou k tomu, co chceme, ne?
Když jsme to měli v sobě.
Jí tam a tam a tam a tam a lidali jsme.
Ale tady ta vlastnost
nám zůstala pořád stejně.
Přece já můžu dělat to,
co mě skutečně baví.
S kým chci bejt, no tak s ním buď,
když s ním chceš bejt, a když s
ním nechceš bejt, jak s ním nebuď.
Proto jsem napsal takovou úplně
knížku, kterou si na e-shopu mě
můžete najít, partnerský manuál,
kde se úplně jednoduše učíme.
Prostě jak toho svýho partáka rozeznat
a jak vyhodnocovat vztahy a o tom mám
celý blog a YouTube a podcast a jak
to vlastně celý dělat takže ten první
kompromis říká, hele, láska vyřeší všechno
no tak tam buď protože láska to vyřeší
a ty lidi se někdy oslovují takový to
lásečko má nebeská a ty můj živote a já
bez tebe se ani nehnu no a to je právě
ten průser Že se bez toho druhýho nehnem,
že jo, protože ty lidi zlatý, každej
máme svůj vlastní život, který nejdřív
musím ho přece žít na plno já, abych s
někým se mohl protnout a ne, že sám ze
sebe musím udělat něco polovičatýho,
abych s tím druhým mohl bejt.
Degradace osobnosti není dobrý,
láska v žádném případě, prosím
vás pěkně, láska nevyřeší všechno.
Čili jdu k sobě, ptám se, jak se
s tímhletím člověkem cítím 0,10.
Jaký s tím člověkem mám
sexuální barometr 0,10.
Jsem s tímto člověkem pokojná
bytost a rozvíjím se s tímto
člověkem tam, kam chci.
Jak to teda vlastně je.
A jak se s ním vlastně teda cítím.
A když ty moje pocity jsou pod osm, když
to klesá dolů, sexuální barometr tuhle
jedna paní byla sexuální barometr tři.
Takže to je v podstatě peklo, ta soulož.
V podstatě to je tyranie.
Je tuhle jiná, říkala, že je tak
sexuální podložka pro partnera.
On si jako užíval s milenkama.
A ona neměla odvahu mu říct, víš co,
táhni čertu už, já už prostě s tebou
nebudu, vlastně nebudu, ale neměla tu
odvahu, musela nejřív tu odvahu, že jo,
jsme spolupracovali jako dílo, tu odvahu
budovat, aby mohla mu říct, že jo, víš
co, čau, já už prostě s tebou nebudu.
Níž láska nevyřeší všechno.
Vyřešit to musím já.
Další velký kompromis
vztahovej říká, hele, on se ten
partner časem změní, nezmění.
A k tomu já mám vynikající opět metodu
vnitřního trku, kterou si najdete
v té mojí knížce Partnerský manuál.
Vnitřního trku, který vlastně nám ukazuje
na to, že je to zase úplně jednoduchá
metoda, kterou jsem vymyslel jenom pro
sebe, zase v době, kdy jsem se sám v
tom plácal, která ukazuje na to, které
vlastnosti partnera se nikdy nezměňují.
A on se změní, takže my na začátku
ten mozek zase vygeneruje kompromisní
myšlenku, to bude dobrý, protože už
holka chce porodit, že jo, nebo chlap
prostě už potřebuje někde zánínit a
tohle to tady to, tak ignorujeme některý
opravdu tragický vlastnosti toho člověka.
Kterej vlastně potom stejně jako je
nepopře, nemůžeme z kopretiny udělat
tulipány, když se to chvilku může
tvářit, že jo, nemůžeme v trabantu jet
dvěstě, prostě, i když je to taky auto.
Vlastně jsou tam vlastnosti,
který můžou být s tíma mojima
vlastnostma neslučitelný.
Takže není to pravda, kompromisní řešení,
ale on se časem změní, bumbrlítěk můj,
no, to jo, přijde realita a znova,
čili musím jít zase zpátky k sobě.
A říkat si, hele, co s tím člověkem cítím.
A chci s ním vůbec bejt.
A jak dlouho s ním chci bejt.
A chci, aby on vůbec jako vedle mě žil.
A chci, aby ovlivňoval můj den.
Tuhle jsem slyšel taky nějakej podcast.
A to se mi fakticky líbilo, že ten člověk
jako říkal, hele, láska jako skvělý.
Bejt ve vztahu skvělý, to je všecko
prostě paráda, ale já nechci bejt
závislej Aby celý můj dobrý pocit
závisel na existenci jednoho člověka.
Přece taky já se musím snažit o to
se cítit dobře, i když jsem sám.
A nemůžu pořád po někomu chtít,
aby dopoval to, co já sám neumím.
Přece nejřív já sám se musím
v těch oblastech cítit dobře.
Tak další velikánský kompromis
je, on se sex časem polepší.
A sexuální barometr, takže si můžete
nakreslit svůj sexuální barometr
pět let zpátky a podívat se na to.
A zázraky se v tom nedějají.
Mozeček prostě stejně bude
pořád počítat to samé dokola.
A možná právě to kompromisní
věc, ale ono se to časem změní.
Takový ty keci, oni jsou
stejně všichni stejný.
A oni stejně všichni ty problémy mají.
Hele, nepolepší.
Takže pokud máte svůj sexuální barometr
pod 7,5, tak už se to řítí do nevěry.
Pokud je to aspoň trošičku ještě
vejš, tak se s tím dá trošku pracovat,
udělat si technickou vztahu a trošku
jako na tom vztahu zapracovat,
zjistit, jestli vůbec chceme a jestli
vůbec ten vztah nám stojí za to.
No a pak se uvidí, že?
Ale důležitý je se rozhodnout, že v žádném
případě nebudu žít v kompromisu, že?
Budu s tím něco dělat, že si řeknu
dobře, fajn, jak se v tom cítím, jaký
je můj sexuální barometr, jak se cítím
s tím člověkem 0-10, který vlastnosti
jsou neslučitelný zmíma, jak funguje
komunikace, jak si dokážeme povídat.
Vidíte to takový ty jednoduchý
otázky, který ale potřebuju
vyhodnotit na stupnici 0 a 10.
A bych viděl, že jestli jsem
v komunikaci s tím člověkem na
sedmičce, nebo na čtyrce, nebo
na pětce, tak žiju v kompromisu.
A možná si říkám, jo,
ono se to časem změní.
Další velký kompromis je Až mu ubude
práce Mu nebo jí Tak bude více se mnou
No tak jako nebude Možná v důchodu Ale to
už možná bude zase s někým jiným A další
skvělý kompromis vzniká Když se odstěhuju
za ním Tak se budeme mít líp Takový stahy
na dálku Nebude Prostě buď toto mám v sobě
Že chci za tím člověkem jít, že chci s ním
být někde, kdo ví kde, v jiný zemi, když
zratím známý přátelé, odstěhují nám, ale
pokud to dělám jako kompromis, do kterého
se mi nechce, tak to přinese neplechu a
ten vztah vám to může úplně rozložit a
rozsypete se, poněvadž to není položený
na touze, na vášni, chci to, toužím
potom, potřebuji tam bejt a je to fajn.
Udělat si nějakou zkušenost v jiném městě
nebo v cizině, ale musí to řídit touha,
že to já chci a ne, že to je kompromis.
Nebo že ten kompromis řídí strach,
že já od toho člověka můžu přijít.
Takže to bude řídit strach,
nebude to řídit radost a vášeň,
ale bude to řídit strach.
No.
Čili tyhle ty jako kompromisní věci, který
jsem vám tady vyjmenoval, jsou velice
častý, se kterýma se na koučinku potkávám.
Velice častý.
A statisticky za těch posledních
20 let, co to dělám, tady tohle ten
úžasný obor, tak to nikam nevedlo.
Pokud se člověk necítí dobře, tak to
stejně vždycky vede Do horšího pocitu,
a pak do kompromisu, a pak do těch
brambůrek, a pak do těch seriálů.
Poslední dobou, i když se všímám, a to
myslím v dobrým, lidí kolem sebe, jak to
kolem mě různě chodí, tak kolikrát vidím
páry, který jsou nadšený, což většinou
bývají mladí lidi, málo to člověk vidí
40 plus, ale pak vidím mnohem víc párů,
který jsou v tomhletom kompromisu,
A vlastně vášeň nadšení vyprchala.
Tuhle jsem dokonce viděl, že jedna pani
na letišti krmila, a ten chlap byl úplně
zdravej, že mu dávala do pusy jídlo.
Tak si tady kousnicem ti
namazala ten chlebíček.
Jdi zlatý, co to jako je?
Takže my zdementníme.
Když tam necítíme vyšší
vybrační čísla, Tak dementníme.
A řídí to jenom kompromis, který
říká, no ale ty vlastně už šťastným
člověkem dožiješ, kam by jsi šel,
teď přece jako všude je něco.
Vidíte to?
Vlastně nás to strká do kompromisu a
do strachu, takže radši pak sedíme v
jednom baráku, v jednom bytě, v jedné
práci, v jednom městě, celý svůj život.
Místo toho, abysme řekli ty hlavě,
víš co mozečku, polip si šóz, stejně
půjdeš do hrobu, rozpadneš se do prachu
a já tě prostě poslouchat nebudu.
Čili závěr toho dnešního povídání je,
hle, co bys chtěl, kdyby ses nebál, co
bys chtěl, kdyby ses neměl strach ze
světa, ze sebe, ze života, co bys chtěl,
kdyby ses nebál být sám, s kým bys byl.
A byl by jsi vůbec někým,
aby jsi byl chvilku sám.
Kdyby jsi bydlel, kdyby jsi se nebál.
S kým by jsi fungoval, jaká by byla
tvoje komunita, jaký by byli tvoji známí.
Kdyby jsi se prostě jako nebál a
prostě by jsi vykročil do světa tou
dohou, kdy se ničeho vlastně nebojím.
Oni, ať já vám to říkám, čím
jsem starší, tím víc to vidím.
Že mozek je parchant a je mu
úplně jedno, jak se já budu
cítit a jaký životy můžu žít.
Ale bude pořád jenom vňukat, abych
ideálně seděl na zadku, nikam nevycházel,
nacházel co možná nejjednodušší řešení,
nadspával si pusinku sacharydama a tukama.
No a co v salát?
No.
Takže prosím vás, pozor na mozek,
pozor na kompromisy, poněvadž je to
hezký v životě, kolikrát mozek stojí
víc energie aspoň na začátku, a on
stejně ten blbec, když to přemůžete,
tak vám pak řekne, je, to je hezký.
Kolikrát jsem takhle svoji hlavu
přichytal, ten mozek vždycky chyt, a
řekl jsem, hele, ty mamlasy, a když jsi
mi před týdnem říkal, že mám sedět doma,
když jsi mi říkal, že mám jít tady, A
je mi říkal, že mám se dět na zadku.
A teď mi zase posíláš
myšlenky, že jsem happy.
No jasně, protože je to jenom
výpočet technika a ten život musíme
řídit my svojí třetí složkou a
musíme se o to starat my, že jo.
Poněvadž jako jinak nás
to přehalcuje.
Je to tak.
Takže borci a borkyně, mějte se
krásně a opět příště u dalšího
vysílání se na vás budu těšit.
Tak zatím, ahoj.